Z Mongolska do Tibetu-neTibetu . . .

15-22.6. V Ulaanbaatoru zarizujeme cinska viza, trochu mame strach jak to s nimi dopadne, se zadosti chteli spoustu papiru a vsechno v kopiich. Odevzdavame falesne rezervace letenek a hotelu v Pekingu a jsme zvedavi jak to skonci az si je pujdeme pristi tyden vyzvednout. Jestli to nevyjde, bude maler, protoze nam propadnou mongolska a na prodlouzeni uz bude pozde. Navrch jsme slyseli ze jsou nejake diplomaticke trenice mezi Cinou a Francii a to nas take dvakrat neuklidnuje.


Nasli jsme si pekny levny (aspon na UB) guesthouse. Je to vlastne maly byt 2+kk, oba pokoje jsou narvane postelemi a slouzi jako dormitory. V UB to tak chodi, vetsina guesthousu funguje ve starych panelakovych bytech po rusech – bludistich pokoju vselijak pospojovanych dohromady. Jako plus mame k dispozici pocitac na dopisovani blogu ale hlavne mame kuchyn, muzeme si tedy varit a trochu usetrit nas turou zruinovany rozpocet. Mame spoustu volneho casu, prochazime se mestem, zkoumame trhy a take mistni muzea. Narodni muzeum ma peknou vystavu tradicnich dresu, vysivanych barevnych kostymu ozdobenych spoustou stribra s ornametny. Chlapske osaceni ma kolem pasu pruh siroke latky na kterem se houpe v ozdobnem pouzdre zaveseny nuz, kovova kapsa a lahvicka na snupaci tabak. Ta ma v mongolske kulture zvlastni vyznam, chlapi si je na znameni pozdravu podavaji a jeji vzhled napovida o statutu majitele. K zenskym kostymum patri velke stribrne nausnice a specialni sperky na vlasy, ktere se vytvaruji do dvou placatych ohnutych rohu zakonceny dlouhymi pruhy latky visicimi az temer na zem. Pokud to zni nepredstavitelne, podivejte se na hvezdne valky – klony utoci. Pro ubor kralovny si dekorateri vypujcili presne stejne motivy. K obleceni patri take klobouky ci capky se spoustou skryte symboliky. Za navstevu stoji take Zanabazar Fine Art muzeum, plne prekrasnych sosek, thang, applique a tibetskych masek.

23.-24.6. Vyzvedavame si platna viza (diky!:) a uhanime na nocni vlak do Zamyn Uudu. Pak uz jen autobusem nekolik dalsich hodin a vecer jsme zpatky v Hochotu. Tady nam konecne doslo kolik je v Cine lidi. Ne ze bychom si nevsimli uz drive, ale v kontrastu s liduprazdnym Mongolskem se to teprve poradne vybarvilo. Vystupujeme z nadrazi do ulice nacpane smesici davu lidi motajicich se vsemi smery, aut, autobusu, motorek a kol. Vsechno rve, troubi, hlasite telefonuje, macka se, prodava, vypousti oblaka dymu.. zkratka doplnuje ten neskutecny mumraj. Clovek si pripada jako kdyz spadne doprostred mraveniste.

25-26.6. Cinske vlaky nabizi nekolik trid. Na vyber jsou spaci ci sedaci mista a obe se jeste deli na mekka a tvrda. Mekke sedaci je nejvetsi luxus a stoji v podstate stejne jako listek na letadlo. Oproti tomu tvrde sedaci je trida nejlevnejsi a nedoporucuje se s ni prekonavat delsi vzdalenosti. Chceme jeste trochu usetrit a tak volime tuto nejlevnejsi variantu. Uz jsme tak jeli kratsi usek a velka cast obyvatelstva tk cestuje az nekolik dni dlouhe trasy, nemuze to byt tak strasne. Nasi vyhodou je, ze na listcich mame napsana cisla sedacek, takze mame jista mista na celou cestu. Pokud si clovek koupi listek pozdeji a mista uz nejsou (coz muze byt nekdy i tyden predem), musi stat nebo bojovat s ostatnimi o misto kdyz se nejake uvolni. Usedame na tvrdsi polstrovanou lavici, na jedne strane vlaku jsou dve, na druhe tri mista vedle sebe. Mezi lavicemi naproti sobe je vzdy maly stolek, mista na nohy je tak akorat, zle ne dost aby se daly natahnout. Vagon se pomalu plni pestrou smesici lidi a vlak se dava do pohybu. Cesta pomalu ubiha, na kazde stanici pristupuji dalsi lide. Mista uz dosla a tak cast pasazeru stoji v ulicce nebo se opira o hranu sedadel. Na pristi stanici to vypada venku opet pekne plno, vystrkuji hlavu ven z okenka. Vidim dav lidi zoufale se hrnouci k vagonu a mackajici se dovnitr. Ani nenechali vystoupit cestujici co chteli ven. Situaci uklidnuji razni nadrazaci s megafony a nekompromisne smezuji dav jinam. Dav popada sva zavazadla a utika k dalimu vagonu. Vlak se rozjizdi a z peronu ho smutne pozoruje nekolik starsich chlapiku s pytli na zadech. Zacinam chapat proc se vsichni tak cpali, kdyz se clovek nedostane dovnitr vcas, ma proste smulu.

Pomalu se smraka a zacinaji se nam klizit oci. Design sedacek nenabizi prilis konfortu a jine moznosti nez spat v nepohodlne pozici, bud jentak v sede nebo s hlavou oprenou o stolek. V sede mi to, narozdil od spolucestujich, nejde a tak volim druhou variantu. Clovek se neustale budi jak vlakem nekdo neustale prochazi aby si naplnil termosku nebo misku nudli horkou vodou ci hleda misto k sezeni. Projizdeji tu voziky nabizejici jidlo a piti, mihaji se tu zenske z tasek tajne prodavajici varena vejce ci parky, pruvodci kontroluji listky. Dav uvnitr se v kazde stanici zdrcne jeste o neco vice a pokazde kdyz se probudim lituji lidi na ktere uz se nedostalo s mistem a snazi se spat v polosede ci dokonce ve stoje a maji to jeste horsi nez my. Ve ctyri rano prijizdime na nasi zastavku a rozlamani si prodirame cestu ven. Z neznameho duvodu jsme si rekli ze nepojedeme rovnou do Lanzhou ale stavime se cestou v Zhongwei, kde nakonec nemame co delat a tak pelasime autobusem dal. Musime prestupovat a druhy se ukazal jako silene predrazeny, penize co jsme usetrili ve vlaku stravime behem dvou hodin v buse, to snad ne.

27-30.6. Zasekli jsme se v Lanzhou, trimilionovem meste, ve kterem neni temer nic specialniho, neni turistickym centrem, ale presto ma neco do sebe. Proteka tudy Zluta reka – siroky pruh drave, hnede zbarvene vody. Je tu par chramu, mesit a docela pekny park s cajovnami a pavilony ve starobylem stylu Qing a vyhledem na mesto pod nim. Co je tu zajimave je kontrast stareho a noveho. Stejne jako vsude jinde v Cine, ktera prave na plne obratky zaziva svuj ekonomicky boom, i tady se stavi, bori a prebudovava. V Lanzhou se ale jedno s druhym prolina. Je to jako by mesto bylo plne neviditelnych nadprirozenych bran, ktere v mziku cloveka prepravi na docela jine misto v jinem case. Nekdy staci udelat pouze par kroku a ocitne se z hlucneho moderniho sveta kdesi, kde to vypada jak o stoleti zpet. Nove tricetipatrove vezaky rostou hned vedle starickych usmudlanych ubikaci a jejich konstrukce spolu s jeraby z vysky hrozi jako komanda obrich zelezobetonovych robotu. Jako posledni pevnosti ze starych casu stoji nedaleko centra nekolik kopcu, na jejichz upatich se rozprostiraji stare muslimske ctvrti plne rozblacenych ulicek a hlinenych domku. Ty ale jiste brzy zmizi pod utokem pulsujiciho centra, zmeti nakupnich center, neonu a sklenenych budov.

Dalsi specialitou Lanzhou je, k poteseni nasich gurmanskych jazyku, jidlo. Krome obvykleho sortimentu jidelen rozesetych vsude po meste je tu nekolik foodmarketu – rusnych ulicek s maximalni koncentraci stanku a malych restauraci. Stankari donekonecna vyvolavaji ceny ovoce, z pekaren se line vune slanych pecenych zavitku ozdobenych aromatickym zelenym korenim, vselijakych plnenych placek a bramboraku. U stanku s "nju rou mien" – slavnou mistni nudlovou hovezi polevkou – bublaji hrnce s cervenym pikantnim bujonem a kuchari se predhani ve vyrobe vlastnich nudli. Tech tu maji tolik druhu az se nam z toho toci hlava. Pokud je moc horko, prijdou nam k chuti restaurace s "la mien" – studenymi nudlemi smichanymi s trochou zeleniny a jakousi burako-chilli kyselou omackou. Na zaver splachneme vse napojem z kvaseneho jecmene nebo jednim ze zahadnych bylinnych caji. Na rozdil od jinych casti Ciny to tu tolik neprehani s olejem a glutamatem a tak muzeme v klidu vychutnat misici se vlivy cinske a muslimske kuchyne.

1-9.7. S Jednodenni zastavkou v muslimskem mestecku Linxia putujeme do Xiahe, maleho mesta leziciho v udoli mezi zelenymi kopci, hned na kraji tibetskeho horskeho plata ve vysce okolo 3000m. Je pro nas prijemnym prekvapenim ze jsme se octli zpet v Tibetu tak brzy. Xiahe tvori jedna nekolik kilometru dlouha ulice. Na jednom konci s vetsi koncentraci cinanu Han a muslimu Hui, s pekarnami a tovarnickami na nudle nebo tofu. Na druhem stoji tibetska vesnicka a uprostred se rozleha obrovska monasterie Labrang, pro tibetany nejdulezitejsi misto lezici mimo oficialni hranice Tibetu. Tu zalozil na zacatku osmnacteho stoleti mnich, ktery se stal prvni generaci jednoho z zijicich Buddhu – Jiemuygang. Kdyz zemre, mnisi vyhledaji jeho nove narozenou inkarnaci a ta opet nastoupi na sve puvodni misto, treti v tibetske hierarchii po Dalajlamovi a Panchelamovi. Po nestestich zpusobenych behem kulturni revoluce byla monasterie zrekonstruovana a znovu otevrena v 1980. Dnes je zivoucim buddhistickym centrem s asi 900 lamy a 2000 mnichy. Ti tu mohou studovat ruzne obory, od tradicni tibetske mediciny prez buddhistickou filosofii a teologii az po trdicni tance a malovani thangk. Okolo monasterie se tahne "kora", stezka lemovana radou zastresenych valcu s mantrou a jejichz pocet splha az nad tisic. Od rozbresku az di setmeni putuji korou nespocty pilgrimu, poutniku roztacejicich jeden valec za druhym. Prichazeji sem z ruznych casti zeme, z Gansu, Sichuanu, Qinhai, Xinjiangu i Tibetu. Prevazne starsi, opaleni dedove v kloboucich a babicky s dvema dlouhymi cernymi copy vlasu na zadech. Vsichni vysnoreni v jejich nejlepsich tibetskych tezkych kabatech s lemu barevne potistene ci vysivane latky, s dlouhymi rukavy ovazanymi okolo pasu. Na krku se jim houpaji nahrdelniky z cervenych a modrych kamenu, v ruce trimaji ruzence nebo motlitebni mlynky a usta se jim pohybuji v nekonecne mantre "Om mani padme hum, om mani padme hum, om ....". Nejen kora, ale i cele mesto je jich plne, stejne jako mnichu v temne rudych habitech nekdy prevazanych pruhem zarive fialove latky. Spolecne promenuji monasterii a mesto v jedno barevne mraveniste, posedavaji v restauracich, nakupuji v obchodech sosky Buddhu a thangky nebo doplnuji nomadskou vybavu v kramech se sedly, stany a vsim co potrebuji k zivotu. Z prodejen s cdcky vyhrava tradicni i moderni tibetska muzika a z ruznych koutu se linou a misi vune vonnych esenci, peceneho chleba a jaciho masla.

Ubytovavame se v Tara guesthousu, sympatickem hotelu s pratelskym personalem z casti tvorenym mnichy z monasterie a plnem poutniku. U misky polevky s kopcem masivnich tibetskych nudli potkavame mladeho mnicha Adama. Chce si procvicit anglictinu a my s radosti prijimame, pro nas je to totiz na oplatku dobra prilezitost proniknout do sveta mnichu v mo]nasterii. Adamovi je 23 let, mnichem je od deviti let a ze sve vlastni vule. Rodice jsou nomadi v zijici kdesi v Tibetu a jednou rocne je jezdi navstivit. Uz tri roky studuje v monasterii filosofii, k dokonceni studia ho ceka jeste asi dalsich 12 let prace, diskuzi a memorovani textu. Rano vstava v pet, jde se spoluzaky za ucitelem a studuji. Po snidani pokracuji ve studiu az do poledne, kdy je spolecna motlitba mnichu ze stejne "fakulty" v patricnem chramu. Odpoledne ma volno ktere travi s ostatnimi mnichy nebo pokracuje ve studiu. Jeho oblibenou cinnosti je potkavani a klaboseni s cizinci, chce se naucit poradne anglicky aby mohl cestovat. Od pul seste do pul devate maji dalsi lekce s ucitelem. Studenti nemusi pracovat, ostatni mnisi pomahaji monasterii ruznymi pracemi udrzujicimi ji v chodu, v kuchyni, uklid, etc... nekteri kresli thangky na prodej. Behem naseho pobytu v Xiahe, nekolika setkani s Adamem, posezeni u caje s jednou americankou studujici tibetsky buddhismus jsme se o nem hodne naucili a zaroven se objevila spousta dalsich otazek. Cele nabozenstvi a jeho filosofie je hodne komplexni a komplikovana a pro nas nepochopitelna. Ztracime se v zastupech nejruznejsich Buddhu, bozstev a ochrancu. Mnoho veci nam osvetlila tura po monasterii s mnichem vyzbrojenym perfektni anglictinou, behem ktere jsme navstivili uzavrene casti charmu a naseho pruvodce jsme neustale zasypavali mraky dotazu. Za zdmi ozdobenymi nadhernymi malbami se skryvaji sochy vsech moznych bozstev, police plne starych textu, stupy s prachem vazenych lamu. Navic kazdy chram ma svou specialitu, napriklad v budove fakulty mediciny lezi vedle oltaru pytle plne mnichy nasbiranych lecivych bylin, ktere se behem obradu "nabijeji" a nabiraji na sile.

Prochazime labyrintem bilych hlinenych zdi a hledame dvere 374, jdeme navstivit Adama do monasterie. V kazdem "cisle" ziji dva mnisi, sdili spolecnou kuchyn a kazdy obyva svou vlastni mistnost. Ty jsou spojene predsini kam se vchazi z maleho dvorku. Vnitrni steny stavby jsou vyrobeny z moreneho dreva s tramy ve stropu a stenach. Velkym oknem pronika dovnitr svetlo a dodava male mistnosti utulny vzhled. Vybava je velice skromna, nenajde se tu moc veci co rozptyluji smysly. Na nizkem vyvysenem patre pokrytem kobercem, ktere slouzi jako postel i studovna zaroven, lezi matrace s prikrykou, drevena stolicka misto stolku velka prave tak, aby se na ni daly studovat texty tistene na zvlastni podlouhle listy apitu. Za ni lezi sutry a texty zabalene do pruhu zlute latky, nekolik knih , dva velke anglicko-cinske slovniky a vedle stoji plastovy budik ve tvaru tlusteho Buddhy. Na druhe strane lezi dve hromadky tmave cerveneho mnisskeho habitu. Usedame na lavicku naproti, Adam nas hosti cajem a tsampou a vypravime si.

V guesthousu jsme se seznamili se spoustou lidi, mimojine s Itamarem a Shir, parem z Izraele. Vetsinu dni co jsme v Xiahe je zatazeno, ale konecne se udelalo hezky tak planujeme spoleny vylet. Jeste nez vyrazime, jdeme se podivat do monasterie na mnichy skladajici zkousku v tanci Cham. Ceka nas neco neuveritelneho. Spolu se zastupy mnichu a pilgrimu vchazime do ohraniceneho prostranstvi vedle jednoho z chramu. Mijime velky oltar kde po celou dobu poutnici pali vetve vonneho dreva, mouku a dalsi potravu pro duchy ochrance. Z doutnajiciho ohne stoupa sloup husteho bileho dymu a syti vzduch omamnou vuni. Usedame a prostor se plni stale vetsim poctem lidi. Cela temer pohanska ci samanska ceremonie trva asi tri hodiny behem kterych se na scene vystridaji vselijake postavy v maskach a bohatych kostymech. Obrad otevira skret s tyci, po nem se objevuje dalsi, krotici velke modre kocky, mali skritci ve vousatych maskach. Pak nastupuji honosni jeleni, divoci cerveni psi a jodlujici pani zahaleni do hunatych kozichu ze kterych jim vykukuji ozdobene mece v tepanych pochvach s barevnymi stuhami na konci. Kazda z postav ma sve specificke pohyby ktere se dlouho a repetitivne opakuji v rytmu udavanem nekolika mnichy s bubny, cinely a dlouhou trubkou. Skret otaci a pohazuje svou barevnou hulkou, modre kocky hlasite praskaji obrovskymi tlamami, skritci pobihaji nebo se toci dokola v neuveritelnem tempu, jeleni se v majestatnych gestech ohybaji a dotykaji se pritom  svymi rohy zeme, psi poskakuji a pani obchazi okolo neustale opakujice jakousi mantru. Na konci ritualu se vsichni ocitaji na scene dohromody, zpivaji opakujici se popevek a pak vsichni odchazi. Prihlizejici zpivaji s nimi, nekteri padaji na kolena a klani se jim. Om mani padme hum.

Po rychlem obede usmlouvavame prijatelnou cenu v taxiku a vezeme se prez kopce smerem k vesnici Baishyia. Ta se nachazi ve zvlastni lokaci, na zelenych kopcich ze kterych se najednou zveda strma, v delce nekolika kilometru tahnouci se skalni stena vysoka asi stovku metru. Nejdrive se prochazime kamennym udolim a pote se davame do reci s mnichy prodavajicimi listky do nedaleke jeskyne. Praji se jestli nechceme prespat u nich v monasterii a my prijimame. Za drobny uplatek dostavame cimru podobnou te jako ma Adam a veceri se snidani – tsampu, smazene kousky zamotaneho testa a susensky s cajem. Hned pod monasterii je mala vesnice, v okoli se pase spousta jaku a tak se vydavame mezi hlinene baracky hledat vyborny jaci jogurt, ktery jsme okusili uz v Xiahe. Je to docela legrace, nezname slovo pro jogurt a tak Julie vesnicanum pantonimou ukazuje co po nich chceme. Vysledek je spousta smichu, ale jogurt zadny, nakonec se musime spokojit s mlekem. Dve zenske nas berou k sobe domu, nejdrive nas, stejne jak je tu vsude pravidlem, hosti cajem a tsampou a pak jde starsi z nich podojit cerstve jaci mleko, zatimco my uklidnujeme asi dvoumesicniho synka. Brzy se zacne smrakat, loucime se s rodinkou, slibujeme ze posleme fotky a vracime se do monasterie. My s Julii si jeste sedame na kvetinami posety kopec odkud mame pekny rozhled na krajinu pod nami. Osvetlena zapadajicim sluncem se pomalu ztraci mezi cernymi mraky s destem ktery nas zene pod strechu. Od mnicha co se o nas stara jeste dostavame slany mlecny caj a jdeme na kute. Dalsi den se probouzime v krajine zahalene mrakem, ale neda se nic delat a tak mlhou vyrazime dal. Prez vesnici BaJiao, ktera je z davnych dob obklopene masivni hlinenou stenou ve tvaru svastiky, jdeme az do Ganjia odkud chytame s jednim cinanem auto zpet do Xiahe. Ten nam jednak pomohl usmlouvat mensi cenu ktera pro nas byla uatomaticky vyssi a jednam, jak jsme si po chvili uvedomili, za nas i cast zaplatil. Nechtel nas nechat platit vic nez kolik si myslel ze by cesta mela stat.

10-20.7. Neradi se loucime s Ceringem a Ghelhakem z guesthousu a nabirame smer na Langmusi, mestecko se dvema velkymi monasteriemi oddelenymi rekou tvorici hranici mezi provinciemi Gansu a Sichuan. Opet je tvorene prevazne domy okolo jedne dlouhe ulice plne obchodu, restauraci a kramku se suvenyry pro nomady a turisty. Lezi v zelenem udoli obklopenem horami, z jedne strany skalou z cerveneho kamene, na dalsi se tahne sedivy horsky hreben a z kopce na mesto shlizi zlate strechy jedne z monasterii.

Rozkoukavame se po okolo, Langmusi je zname pro tury na konich tak se jdeme optat co a jak. Ukaze se, ze jsou to opet pekne palky a tak vymyslime plan na nasi vlastni vypravu. S izraelci tvorime dobry tym, oni maji vodni filtr a benzinovy varic, my mame stan ke kteremu dokupujeme velkou igelitovou plachtu abychom se uchranili pred destem a par drobnych malickosti. Jako spacaky nam poslouzi dve velke periny, kazda sesita do tvaru velkeho spacaku do ktereho se vejdou dve osoby ochranene pred chladem ktery ve vysce nad 3500 metru v noci panuje. Trochu se bojime pocasi, az doted temer kazdy den prselo az dnes se udelalo hezky a ve meste nam nikdo neni schopny rict jak by melo byt v ristich dnech. Se zasobami na asi ctyri dny vyrazime na pochod udolim smerem na zapad, na leve strane nad nami truni sedivy hreben pod jehoz upatim proteka reka, napravo se zelenaji kopce posete cernymi a bilymi teckami – stady jaku a ovci. Odpoledne prichazime k pramenu Bileho tygra u ktereho stoji dva stany "nomadu" starajicich se o ubytovani a stravu turistu na konich. Zaskocili nas tim, ze po nas chteji penize za prekroceni reky, na stranu kde ze skaly vyteka na nekolika mistech cerstva voda. Chvili se hadame ale pak se otacime a vracime se na nas puvodni smer. K veceru splhame trochu vys na upati hrebenu ktery nas ted obklopuje z obou stran. Pod nohami nam oziva bohata paleta vsech moznych kvetin a kde nam vyhled nezakryva hora, tam vidime spicky pohori tahnouci se do nekonecna.

Rano se probouzime v neproniknutelne bile mlze, chvilemi prsi a tak cekame. Pred polednem se pocasi trochu zlepsi, mraky odejdou a my muzeme pokracovat, nakonec nam sviti i slunce. Pred koncem udoli otacime na jih a sledujeme malou ricku klikatici se mezi kopci po jejich stranach. Mijime nekolik stad jaku okolo kterych se ohani chlapici na konich a vedou je spravnym smerem. Po par kilometrech konci i toto udoli a reka se meni v mokrinu, na stranich nad nami se cerna par stanu. Stoupame smerem k nim, chceme koupit trochu masla na tsampu. Jak nas nomadi spatrili, sli drzet psy kteri zacali divoce stekat jeste nez jsme se priblizili. Zenske co vysla ze stanu ukazujeme maslo a naznacujeme ze bychom chteli nejake koupit. Gestem nas zve dovnitr do stanu, kde nas posadi okolo kamen, naleva nam caj a otevira drevenou truhlu s tsampou a maslem, ze ktereho nam kus odkrajuje. Davame jim penize ktere konci kdesi na podlaze a zkousime trochu komunikovat. Ptaji se nas jestli u nich nechceme prespat, naznacujeme ze mame vlastni stan a po dohode si ho stavime kousek od nich. Nomadi chvili zvedave prihlizi a pak si jdou delat sve veci.

Zatimco se zabydlujeme, dorazi nomad na koni a strci nam do stanu hlavu zabalenou do pruhu latky, takze vidime jen jeho oci. Chvili si nas zkoumave prohlizi a nakonec nam ukazuje at se prestehujeme k nemu, o kopec dal a gesty naznacuje piti a jidlo. Je uz pozde a navic dnes uz jsme doma tady, odpovidame ze az mozna zitra a jdeme na navstevu k nasim. Maji jeste jednoho hosta ktery umi trochu cinsky coz nam usnadnuje komunikaci. Dozvidame se ze zenska se jmenuje Dzoma, jeji muz Cejra a host, bratr Dzomy, je Cering. Dzoma pripravuje veceri a my zatim vedeme konverzaci v ramci nasich omezenych moznosti. Rikame kde jsme byli, vyjmenovavame mista a monasterie a prozrazujeme plany do budoucna. Po jidle jsme vsichni unaveni, dekujeme a jdeme spat. Cejra jde s nami a dava pozor na psy kteri jsou v noci odvazani. Kdyz pak lezime ve tme ve stanu, slysime jak pobihaji a slidi okolo a jednou odsud, jindy odtamtud se ozyva jejich hrozivy stekot. Jit v noci na zachod je pak zkouska odvahy. Opet se probouzime v desti a cela hora je zahalena v mracich, jen chvilemi se objevi kousek oblohy. Jdeme se trochu rozhlednout po okoli a podivat se jak vypada takove nomadske sidliste. Na hrebenu je na velkem prostoru postaveno dobrych dvacet az tricet stanu, nektere kousek od sebe, nektere dal. Do zeme jsou zarazene koliky, mezi nimi natazene provazy ke kterym se na noc privazuji jaci. Zenske je rano podoji a pak je vypousti na pastviny kde na ne dohlizi chlapi na konich. U jednoho ze stanu zenske prave plni kbeliky cerstvym mlekem, zvedave prihlizime a ony nam do misky z dlani trochu mleka nalevaji. Je jeste teple a chutna vyborne.

Zvou nas do stanu a jako tradicne nam nabizi caj. Vypada to, ze vsechny nomadske stany jsou jeden jako druhy. Stan je tvoren dvema cernymi tezkymi plachtami z hrube pytloviny. Mezi nimi se tahne stredem stanu mezera kterou unika ven kour z ohne a kudy je prostrceny komin z kamen. Dvere tvori dalsi kus tezke celty, ta se musi nadzvednout pokud chceme vejit dovnitr. Ve stredu stanu stoji ohniste a kamna, na kterych se neustale hreje konvice s vodou. Okolo kamen jsou na zemi matrace nebo hadry na sezeni. U zadni steny jsou umisteny drevene truhly a pytle, sedla na kone a jaky, nejake obleceni a prikryvky. Stan podpiraji dva sloupy, z nichz na prednim visi taska s umyvacimi potrebami, na druhem maso pokud zrovna nejake je. Roh nalevo od vchodu slouzi jako misto pro palivo do ohne – suseny trus a trocha dreva z malych keriku na podpal. Na zemi lezi autobaterie nabijena ze solarniho panelu pred stanem a ze stropu se houpe na baterku napojena sporiva zarovka. U leve steny stoji barel s kysnoucim mlekem a odstredivka na vyrobu masla. Do te se naleva prevarene mleko a zotaci se rucne pomoci kliky. Ptame se jesli muzeme nejak pomoct a tak chvilemi foukame do ohne pod kotlem s mlekem a dalsi zatim roztaci odstredivku. Z jedne vylevky vyteka husta tucna smetana ktera v kyblu tuhne do masla a z druhe vyteka odtucnene mleko, ktere se naleva do barelu kde se necha trochu zkysnout, pak se necha prevarit a ve vysledku se objevi pena, ktera se sebere a susi na slunci. To je syr ktery je pak tvrdy jako kamen a pridava se do tsampy. Kdyz mame hotovo, dostavame jeste na cestu ochutnat cerstveho syra a jdeme zpet do naseho taboriste. Cestou potkavame jednoho psa utrzeneho ze retezu, stekajic se rozbehl nasim smerem. Itamar, ktery jde prvni, stale neveri mym drivejsim hrozbam o tibetskych mastifech a bezstarostne pokracuje v chuzi. Pes se na nej vrhne, Itamar s nim prekvapene bojuje pomoci bundy co mel prave v ruce az nastesti prispecha majitelka a za retez tahne psa zpet. Skonci to jen s malou oderkou. Odpoledne se zase objevuji mraky a chystaji nam male prirodni divadlo. Jak se prez nas prevaluji, vsechny stany, jaci, kopce a hory co nas obklopuji mizi v mlecne mlze a jako mavnutim kouzelneho proutku se zase stridave objevuji aby po chvilce opet zmizely. Nakonec se nechavam pohltit mrakem velkym jako dum a jdu se schovat do stanu kde hrajeme karty. K veceru se opet objevil nomad ze vcera tak jdeme na navstevu, kdyz prijde rec na stehovani k nim, vyjde najevo ze jim jde o penize. Prokleti malych barevnych papirku uz dorazilo i sem, kroutime hlavou, loucime se a zustavame spat kde jsme.

Dalsi den se loucime se s Dzomou, dekujeme a vracime se udolim mezi pasoucimi se stady. Pote pokracujeme na sever skrze dlouhy kanon kde se mezi strmymi kamennymi stenami vali reka ustici na druhe strane na obrovske travnate planine prezdivane "Kvetinovy ocean". Brodime se loukou plnou pestrobarevnych kvetin, skaceme prez potucky kterych je tu plno az se ocitame temer u cile – Lesu rudych kamenu – coz je clenity kopec ze ktereho na mnoho mistech vykukuji kusy rude kamenite skaly. Spousti se dest, sili a zaciname byt uz docela promoceni, kdyz dorazime k nomadskym stanum stojicim pod nejvyssim bodem kopce. Drzi psy a mavaji na nas at se jdeme schovat. Vedou nas do stanu na druhe strane jejich tabora, kde nas vita Acaan s jejim synem Namku. Hosti nas cajem a tsampou, ktera je vyborna, plna masla a cukru a chutna spis jako nejaky desert. Sedime okolo kamen, hrejeme a susime si mokre svrsky. Po nejake dobe se objevi bratr Acaan, zivici se jako pruvodce pro tury na konich, umi cinsky a pta se jestli tu budeme spat. Vzhledem k nekonecnemu lijaku a take diky pratelske Acaan radi prijimame, dostavame veceri a jdeme spat. Pripravuji nam takovou postel ze mame strach aby meli dost prikryvek sami pro sebe, nikdy si nejsme jisti jestli hostitele pohostinnost neprehani a nenabizi nam vic nez mohou, nakonec ale maji stejne pohodli jako my. Rano davame pani domu penize za nocleh a jidlo, ta je hazi nekam na zem a sebere je az asi buhvi kdy. Jeste splhame ke stupe na vrsku kopce nad nami a kochame se vyhledem, pak bereme batohy a vyrazime na cestu zpet do Langmusi. Acaan a namku nas jdou vyprovodit k rece a tezko se nam s nimi louci.

Blaznive pocasi nam dnes preje, tak se az do posledniho zbytku sil trmacime prez travnate plane, prekracujeme reky a kopce az je vecer a konecne cas se utaborit. Posledni noc je venku pekna zima a probouzime se celi zkrehli. Pokracujeme krajinou plnou skal nejroztodivnejsich tvaru, na cestu nam sviti slunce, jen na konci nas zastihne male rychle krupobiti, kteremu se ale uspesne schovame.

21-25.7. S dvoudenni zastavkou ve meste v Songpan se vracime do Chengdu. Tentokrat se nam tu libi vic nez prve, hlavne kvuli tomu ze nejdeme do hotelu, ale ke couchsurferovi Danovi (couchsurfing je internetova komunita lidi nabizejicich sve domovy ostatnim lidem z komunity na prevazne kratkou dobu), trochu blaznivemu americkemu anarchistovi ktery miluje deti a zivi se jako ucitel ve skolce. Bydli sice mimo centrum, ale zato v pratelskem sousedstvi, ktere jsme si hned zalibili a s jeho obyvateli stravili pekne chvilky. V kotline umistenem Chengdu vladne narozdil od hor pekne horko a vlhkost, to nas hned po prijezdu donutilo vyrazit na pivo k jednomu z kiosku v sousedstvi kde jsme se spratelili s rodinou co ho provozuje. Dalsi vecer jdeme stejnou ulici a mava na nas chlapik ze stanku s melouny. Dostavame sklenici koralky, pivo a na stolek pred nami pristava kopec buraku. Na komunikaci s Czenem a jeho zenou Lee nam musi stacit par cisnkych slov ale vzdy kdyz zacneme mluvit v gestech, oba se smichy popadaji za bricho. Uz po ste si rikame jaka tu v Asii vladne neuveritelna pohostinnost, lide se navzajem nestranni a jsou pratelsti, kez by to tak bylo i u nas. Doma si pak povidame s Danem, o jeho netradicnich pohledech na svet ve kterem zijeme, o jeho dobrocinne ceste po detskych domovech v Indii kterou planuje.

Pozn: Bohuzel jsme meli docela dlouho rozbity fotak takze nemame moc fotek z Labrangu a Langmusi a fotky 5, 6, 7 a 8 nejsou nase