25.7.-1.8. S Itamarem a Shir jsme si domluvili jeste jeden spolecny vylet, vyrazime tedy do Litangu kde jiste neco vymyslime. Nedaleko od nej stoji posvatna hora Genyer, shanime nejake informace, zasoby a vyrazime. S batohy na zadech vychazime z hostelu a asi po 15 vterinach nam samo od sebe stavi auto, uvnitr tibetan naznacujici ze nechce penize a at si nastoupime.
Zjistuje kam jdeme a kdyz se ukaze je chceme 70 kilometru daleko, odveze nas alespon na odbocku deset kilometru za mesto. Dnes mame neuveritelne stesti, s nekolikaminutovymi pauzami se nam v dalsich trech autech podari dostpovat primo do mista kde zacina udoli pod svatou horou a nikdo po nas nechtel ani yuan, na cinu neuveritelne. Opet nas potkava lijak, tak rychle stavime kemp a travime vecer u particky karet. Stejne jako v Langmusi si pocasi dela co chce, chvili je zamraceno a za pul hodiny zase pari slunce. Nastesti ale jen zridka prsi dele nez tu pulhodinu. Vstavame tedy opet do mraku, ale ty se po chvili trhaji a hora Genyer, ktera byla za nimi schovana, se pomalu zacina objevovat v cele sve krase, jen vrsek je staly obaleny bilym oblakem. Stavime cinsky nakladak a nechame se vyvest udolim kousek vys, k jakemusi drevenemu srubu za kterym stoji velka bila stupa. Tady cesta konci a dal musi uz vsichni pesky nebo na konich. Prekracujeme nekolik zurcicich potucku vlevajicich se do reky po nasi levici. Ta ma stale svuj puvodni, clovekem nenaruseny tvar se spoustou zbytecnych oklik a esicek, rozdeluje se, pak zase spojuje a jeji voda napajena desitkou vodopadu ci pramenu tryskajicich z nitra okolnich hor a ze snehu tajicicho a stekajiciho po upati hory ma pruzracnou azurovou barvu. Lide tu o takove vode, stejne jako v Mongolsku, rikaji ze je to medicina. Sevreni mezi vysokymi svahy sledujeme pesinu az se pred nami v dalce objevi monasterie Lengu Gompa, na jejim pozadi se rysuji spicky hor tvorici protejsi hranici udoli.
Obchazime bilou stupu a po plevelem zarostle ceste kracime do bludiste ulicek motajicich se mezi domky kde mnisi bydli. Z jejich stredu vystupuje velka cervenobila budova chramu, obklopena zdi jez tvori nadvori. Ze schodu pred branou nas zdravi a mavaji mnisi v cervenych habitech. Vstupujeme na nadvori a okolo nas se tvori hloucky mladych mnichu, vetsinou jsou to jeste deti. Zvedave si nas prohlizi a my je take. Je jich cim dal vic a postupne si zacinaji sedat v radach pred chramem, neco se zacina dit. Z tasek a skrytych zakouti svych rob vytahuji misky a hrnky. Nekolik mnichu zacina nosit nuse s plackami, kyble s ryzi nebo salatem, nejmladsi mnisi pobyhaji s konvicemi a rozlevaji maslovy caj. Aha, dochazi nam, cas k obedu. Pristoupi k nam jeden z dospelych mnichu a zve nas at se pridame, mava na obsluhujici mnichy a ti nas obdarovavaji jidlem a cajem. Kdyz jsou vsichni nasyceni, nadvori se vyprazdni a my jdeme zpovidat anglicky mluviciho mnicha. Jmenuje se Losan Todze. Dozvidame se ze v monasterii je asi 300 mnichu, studuji tu tibetsky jazyk a buddhismus. S usmevem nam nabizi at si prohledneme chram a prespime tu, k cemuz nas nemusi premlouvat. Jdeme na rychly pruzkum udoli ktere pokracuje dal za monasterii, ja moc daleko nedojdu, nekam se mi ztratily vsechna energie, na 4200 nad morem si nekdy telo musi chvilku zvykat. Uz minule se nam stalo ze nas po chvili v Litangu prepadla z niceho nic nahla unava. Vecer se vracime do monasterie a jdeme se zabydlet do kuchyne, nabizene jidlo odmitame ale i tak nam mnisi vnuti placky a caj. Vecer se za nami jeste stavi Losan a vypravime si o Tibetu, cinske okupaci a o nadeji jak se to vsechno zmeni. Je velice rad za nami projevene sympatie.
Brzy rano se loucime s Itamarem a Shir, brzy se musi dostat do Indie a tak se nase cesty rozdeli. My s Julii si jeste pockame na caj ke snidani a pak vyrazime kempovat do udoli. Chteli bychom dojit az na jeho konec, ukaze se ale ze je to nad nase sily a za jeden den to nestihneme. Par kilometru pred monasterii si stvime tabor a hrejeme se u ohne ktery nam diky vetru a mokremu drevu neustale zhasina.
Pristi den se jeste stavime pozdravit mnichy a pak sestupujeme udolim kde potkavame karavanu jaku nalozenych zasobami pro monasterii. Radi bychom dnes kempovali u bile stupy na kterou jsme narazili cestou sem, nekde jsme ale spatne zahli a ocitame se na nespravne strane reky. Cesta konci a vede skrze reku, zkousim hloubku ale nevypada to moc dobre. Rozhodujeme se prespat na teto strane a rano se vratime k mostu. Kdyz se otacime od srubu se objevi ctyri mnisi, mavaji na nas a jeden bezi k nam. Vyhrnuje si robu az k pasu a brodi se nasim smerem. Vidime ze to prez reku nejak jde, sundavame si kalhoty a vstupujeme do ledove reky. Mnich mne i prez me protesty chyta za ruku a tahne me do proudu, Julii naznacuje at se chytne meho batohu. Jde hrozne rychle a ja jen stezi drzim rovnovahu na kluzkych a ostrych kamenech co lezi na dne reky. Proud ledove vody mi saha nad pulku stehem a silne se do me opira. Mnich ma ze me evidentne legraci a jeste zrychluje. Julii nechavame daleko za nami, zatinam zuby a snazim se nemyslet na bolest suzujici ma chodidla zvykla na mekke boty a pohodli vubec. Na druhem brehu nas vitaji zbyli mnisi a zvou nas na prespani. Ten co me tahl rekou se jeste stale popada smichy za bricho, zatimco my si stavime stan kousek od srubu a pak jdeme dovnitr na veceri. Ze srubu se vyklubala prekladni stanice pro jaci karavany se zasobami pro monasterii. Mnisi tu maji asi volnejsi rezim a vladne tu neuveritelny neporadek. Ted kdyz maji hosty zametaji z podlahy odpodky a zbytky jidla a hosti nas instantni polevkou a varenymi bramborami. Je s nimi legrace. O neco pozdeji prichazi ctyri mladi mnisi s nenalozenou karavanou a zacinaji hrat karty, chvili okoukavame pravidla a pak se pridavame do hry az do doby nez se nam zacnou klizit oci a jdeme spat. Rano nam klepe na stan jeden z mnichu a laka nas ven. S usmevem od ucha k uchu nam ukazuje krasnou duhu tahnouci se od jednoho konce louky pod svatou horou k druhemu.
Pote nas zvou na snidani, zdvorile odmitame, nechceme je vyzirat. Nedaji si to vymluvit a nakonec jeste dostavame pytel tsampy a kopu smazenych vajec na cestu. Chvilku jeste pozorujeme jak nakladaji jaci karavanu tezkymi pytli a vydavame se na nekonecny dvoudenni pochod, az se am nakonec podari stopnout jeden minivan do Litangu. Tentokrat musime platit, ale ridic se necha usmlouvat na hezkou cenu a jeste nam koupi vodu a susenky na cestu. Lide tu jsou neuveritelni.
2-12.8. Zpet v Litangu nabirame sily a premyslime co dal. Musime si jeste prodlouzit cinska viza predtim nez se vydame za Uyghury do muslimskeho Xinjiangu a do Kashgaru odkud uz to budeme mit kousek na hranici s Pakistanem. Slyseli jsme ale ze nekdy mohu byt problemy pokud si clovek o prodlouzeni zada moc brzy, mame tedy jeste asi dva tydny nez se vydame na policii v Kangdingu. Z nejruznejsich variant vybirame tu nejdivocejsi: asi sto kilometrovy pochod prez pohori Minyak Rabgang (cinsky Daxue), s dvaceti horami vyssimi sest ticic metru a asi ctyricetipeti ledovci. Cestu jsme odhadli priblizne na sest az osm dni, tiskneme mapy z internetu, zasobujeme se a shanime tsampu. To se ukazalo jako nelehky ukol, ale nakonec nam jedna tibetanska darovala asi kilovy pytel a nenechala si za to nic dat. S maslem to bylo podobne, v obchode nam odkrojili kus na ochutnani, ale bylo tezke je presvedcit aby nam dali jeste vic za nejake penize a my meli dost na tsampu jako zeleznou zasobu jidla pokud se nekde zasekneme.Pak uz se vezeme autobusem prez hory do Xindu Qiao, odkud uz musime pokracovat minivanem. Za cestu do naseho startovniho bodu, vesnicky Liuba, vsichni zadaji nehorazne castky. Ve finale jedeme jen pul cesty, do Shaade s jednou pani co jede tim smerem. Cesta vede peknym zelenym udolim ale neco tu nehraje. Nevidime zadne stare domy, vsechny budovy vypadaji celkem nove s betonovymi prijezdovkami a navic temer vsechny tibetske domy (puvodne s plochou strechou) maji nove cinske strechy ktere na tibetskych masivnich domech vypadaji jak pest na oko. Take lide tu prestavaji zdravit "tashi delak" a namisto toho na nas tibetane volaji cinske "ni hao"! Zaciname se bat kde jsme se to octli. Tibetske motlitebni praporky ktere na zapad odtud vlaji na kazdem kroku se nekam ztratily, lide nejsou obleceni do svych dlouhych kabatu a namisto motorek se prohani v luxusnich autech. Vypada to jako by mistni dostali penize na opravu nebo na postaveni novych domu aby udoli ktere je jen den cesty z Chengdu, tedy v dosahu cinskych turistu, vypadalo malebne a idilicky jako z pohadky.
V Shaade jen s obtizemi shanime za alespon trochu normalni cenu odvoz k odbocce desek kilometru od Liuby. Cena je nizka asi jen diky tomu ze auto ridi tri vyrostci kteri vypadaji jak kdyby si auto tajne vypujcili od jednoho z otcu. Nejde jim zavrit nadrz, neustale vari motor a navic se jim jeste kazdou chvili zamota paska v autoradiu. Zoufala posadka.
Prespime kousek za odbockou na Liubu a pokracujeme dal. Zacatek cesty je trochu nudny, musime po silnici urazit asi dvacetpet kilometru. Pohori mame po prave ruce, ale je treba dojit k pasu kterym do nej muzeme vstoupit. S trochou stesti po kouskach stopujeme az k vesnici Shang Muju, kde nas prekvapi dest a mistni co prave stavi novy dum nas zvou na caj. Nabizi nam at u nich prespime a ze nas rano odvezou motorkami prez pas. Za cestu ale chteji moc penez a take si nechceme nechat ujit vystup. Stejne ale trvaji na tom at u nich zustaneme a jeden z nich nas vede do sveho domu v sousedstvi. Vstupujeme do velke kamenne budovy o dvou patrech, zdi vevnitr pomazane hlinenou omitkou nebo vykladane drevem. Chalpik se vraci na stavbu a nechava nas s detmi. Ukazujeme jim jak delat vlastovku a ony peclive likviduji veskere zasoby papiru v dome a pohozuji papirove sipky vsude po dome. Kdyz prichazi domu jejich mama, bez prestani nam doleva misky s cajem a nabizi nam vselijake bombony, susenky a instantni nudle ktere se stridavym uspechem odmitame. Vecer dorazi parta lidi a vsichni se spolecne divame na nove cd s klipy znameho tibetskeho zpevaka. Mama Dzoma brzy rano vstava, driv nez ostatni. Oteviram oci jen abych videl jak prez nas s materskou peci urovnava prikryvku jako bychom byli jeji vlastni deti.
Po svitani se loucime a po chvili Julie stavi traktor, ktery na dopravi az k upati hory pod pasem. Na voziku bez pruzeni to priserne skace a stoji nas to hodne usili abychom si o zelezne hrany nezlamali zada. Ted teprve zacina ta spravna cast nasi vypravy. Po serpentynach klikaticich se nahoru udolim a upatimi po jeho stranach pomalukracime k vrsku. Cim jsme vys, tim ubyva zelenych hustych keriku a strida je kameni. Slunce pali a zizen hasime z potucku zurcicich u cesty. Po peti hodinach se ocitame temer u vrcholu. Cestu si kratime zkratkami vedoucimi po sterku a kazdy krok nas stoji stle vice usili. Kdyz vidime ze nam zbyva uz jen par set metru, unava zmizi a najednou se nam jde mnohem lehceji. Na rcholu pasu se pred nami otevre novy horizont s pohorim pred nami, dominuje mu hora Konka. Nejvyssi hora toho, co kdysi bylo znamo jako vychodni Tibet, jejiz vrchol (7756m), pokryty cepicemi snehu, se topi v bilych mracich. Ty se prez nej prevaluji a nechavaji nas spatrit vzdy jen zlomek te nedhery. U paty Konky prechazi snih v sedivy ledovec a do dalky se po obou stranach hory tahnou nekonecna udoli, jednim z nich vede nase trasa. Naplnuje me pocit extaze.
Noc travime kousek pod vrcholem pasu ve vysce 4550 metru, se skupinou cinskych turistu z Ganzhou. V opustenem domku plnem odpadku si vsichni steleme na zemi. Dokud je jeste svetlo, sedime a pozorujeme masiv Konky naproti nam, rano vstavame brzy a nenechame si ujit vychod slunce, ktere je ale skryte na druhe strane pohori. Mame alespon prilezitost spatrit horu nahou, bez mraku ktere by ji zahalovaly. Posilujeme se tsampou, trochu uklizime misto okolo domku a sestupujeme do udoli. Prochaznime vesnickou Cimei, za ni prekracujeme reku a vstupujeme do lesa. Zda se ale ze cesta nejde spravnym smerem, podle mapy bychom meli jit jinudy. Volime tedy malou odbocku z hlavni cesty co vede na sever. Ta se nam pod nohama zvolna ztraci az zmizi uplne, utnuta hlubokou strzi co se pred nami znenadani objevi. Rozhodnuti pokracovat dal strz obchazime po necem co pripomina cestu, ankonec to ale spis vypada jen jako stezka vyslapana zviraty. Ted uz jsme ztratili uplne vsechno, prodirame se dal lesem v puvodnim smeru. Podle mapy bychom meli casem narazit na spravnou cestu. Les je ale stale hustejsi, klopytame a prelezame prez spadle stromy, batohy se nam zamotvaji do vetvi a do cesty se nam stavi neproniknutelna housi a kere. Julie uz chce jit zpet, zrovna ale nachazim cosi jako stezku po ktere jdeme jeste dal. I ta se momenty ztraci az se nakonec vytrati. Stojime uprostred husteho nepruchodneho lesa, pod nami divoka reka a nad nami strmy svah. Slunce se pomalu potapi na horizontu hory nad nami a do tmy nam zbyvaji asi dve hodiny. Pokracovat dal na sever nema smysl a tak se vracime. Tezko rict jak dlouho nam trvala cesta sem, ale pevne rozhodnuti nestravit v lese noc uhanime na jih. Bojujeme s vetvemi stromu jez nas slehaji a blokuji nam cestu. Bez prestavky se prodirame divokou zelenou dzungli, na zdech tezke batohy a celi zmaceni potem. Splhame do prikreho svahu, zeme nam ujizdi pod nohama a sahame na dno nasich sil. Nejak se nam ale podari probehnout lesem asi tak v polovicnim case a jeste za soumraku stavime stan a delame si ohen. Kdyz rano balime tabor, rikam Julii ze jestli mame alespon trochu stesti, musime potkat nekoho kdo nam ukaze cestu aniz bychom cely den behali po okoli. Asi za pul minuty se ozve: "Heeej. Hallo!" a z cesty nad nami na nas mava chlapik v klobouku. Pruvodce dvou zenskych co jdou stejne jako my z Liuby do Kangdingu. Ptam se ho na cestu a jasame. Za chvili uz s batohy na zadech splhame po spravne ceste. Cekali bychom ze budeme po vcerejsku unaveni, ale krome bolavych svalu na nohach jsme oba nabyti energii a letime lesem jak jeleni. Dohanime skupinu pred nami, jsou to dve Svycarky, stejne jako vetsine turistu jim batohy a zasoby nesou kone o ktere se stara mistni tibetsky par a krome pruvodce maji s sebou jeste kucharku. Pekna vyprava na dve turistky :) Cely den se mijime, chvili jdeme vpredu my, chvili zas oni az okolo druhe hodiny odpoledne se skupina zastavi a rozbiji tabor. My jeste pokracujeme ale predtim prijimame pozvani na velky hrnek kavy. Od tibetanky od koni dostavame jeste balicek susenek a pruvodce se nas pta jestli mame dost jidla, kdyby ne, oni ho maji dost a radi se podeli. Pruvodce se jmenuje Takpum, umi anglicky coz je na tibetana vyjimecne tak ho zasypavame hromadou otazek. Mimojine nam potvrzuje nasi teorii o novych domech v udoli pred Liubou. Takpum trva na tom at s nimi kempujeme. Radi bychom, pekne se s nim povida ale zdvorile odmitame a jeste par hodin pochodujeme. dokud nenarazime na pekne misto s malou loukou a vyhledem na cele udoli.
Rano je pekna zima, slunce uz sice vyslo, ale je stale schovane za horami tvorici vysoky horizont udoli. Zahrivane
se cajem a jako kazdy den se posilujeme tsampou ke snidani. Julie je dnes unavena, nejdeme uz lesem takze nemame stin a slunicko nas pali. Zkratka cesta nam dnes tak rychle neubiha. Odpoledne dojdeme dolu k rece kde se cesta rozdvojuje. Jedna vede do reky, kterou zkousim prekrocit ale proud je moc silny, takze zkousime tu vedouci rovne po stejne strane udoli. Tu ale po chvili ztracime a vahame co dal. Zacina prset, schovavame se pod stromy. Bud musime zkusit cestu naslepo udolim nebo na nekoho pockat a zeptat se na cestu. Ze jsme se ztratili neni az tak nebezpecne – jidla a piti mame dost. Je to spis otrava protoze dojit udolim na druhou stranu po neproslapane ceste nas bude stat spousty zbytecne namahy a potu. V tom spatrime skupinu ze vcera jak prekracuje reku. Cekame az dest trochu polevi a spechame za nimi, nez ale dorazime na misto, ztrati se uz nekde dal v udoli. Hledame misto kde prekrocili reku, ale ze vzdalenosti co jsme je videli si nejsme moc jisti kde to bylo. Na treti pokus najdeme vhodne misto coz neni ale vubec lehke, proud ledove vody je strasne silny. Julie je vycerpana a pri prekroceni reky se spolu s vedomim ze jsme zase sesli z cesty temer dava do breku. Prenasim nase batohy na druhou stranu, ale pak uz musi sama. Opet se oblekame a uhanime za skupinou, stezka je nastesti jasne vyslapana a bez odbocek, asi za hodinu je potkavame jak si stavi kemp. Pridavame se k nim a nadavame na mapu co mame, cesty na ni vyznacene vubec neodpovidaji skutecnosti.
Turistky jsou schovane ve stanu, Takpum s lidmi od koni na nas mavaji a my prijimame pozvani do maleho opusteneho nomadskeho domku kde jejich kucharka pripravila bohate pohosteni pro ne a jeste pro dalsi skupinu jdouci opacnym smerem. Potkali zde cinsky par a jejich pruvodce s konmi. Pozvani na veceri ze slusnosti odmitame, ale i tak dostavame misky plne misky ryze. Za tu jsme velice vdecni jinak bychom vecereli studenou tsampu. Po osmi az deviti hodinach pochodu na bolavych zadech skoncime kazdy vecer hladovi jako vlci a nase zaludky jsou vdecne za kazde teple jidlo, zvlast dnes kdyz je vsude mokro a nemuzeme si rozdelat ohen. Rano potkavame jednu ze svycarek a ta na nas spusti: "Jak dlouho se nam jeste budete drzet za zadkem, to nemzuete kempovat nekde jinde? Jste prizivnici a s nami tu jste jen kvuli tomu ze nas pruvodce zna cestu!". Na svuj vek by to byla docela pekna pani, ale s tvari plnou zasti a samolibosti mi pripada jako by na nas z travy vyskocila nejaka stara oskliva carodejnice. Neposloucha nas kdyz rikame ze se plete, s pruvodcem a ostatnimi jsme se navzajem oblibili, ze pokud mame stejnou cestu udolim zakonite na sebe musime narazit a ze je normalni si pomahat. S Julii pak cely den premyslime o lidech a kulturach co cestou potkavame, o tibetanech co nas casto zvou na caj, tsampu nebo nas u sebe i nechavaji prespat, berou nas za vlastni bez toho aniz by za to neco chteli. A pak se tu najednou objevi blazniva zenska, ktera si privlastnuje celou cestu i s horami okolo a odmita sdilet jen kousek z toho, co ji navic vubec nepatri. Nadherna lekce pohostinnosti a solidarnosti. S hlavou plnou myslenek stoupame pomalu ke konci udoli, k dalsimu pasu. Cestou na nas od koni mava tibetan, odpovidame a delime se s nim o hrozinky s buraky, energeticky mix ktery jsme si pripravili na cestu. Nabizi nam at u nej prespime, je teprve rano tak odmitame, vede nas tedy alespon domu kde nas jeho zena s dcerou hosti cerstvym mlekem. Moc toho s sebou nemame tak jim alespon nechavame ryzovy kolacek, dekujeme a stoupame dal abychom si drzeli odstup od carodejnic za nami.
Cesta zacina nebezpecne stoupat a nase kroky jsou cim dal pomalejsi. Tibetane s konmi nas lehce dohani a posunky nas povzbuzuji, libi se jim, ze si vse neseme sami. Kousek pod pasem spolecne odpocivame. Tentokrat je to jeste vyse, pruchod mezi horami je v 4800 metrech. Julie je ve forme, me se jde dnes hure a tak funim a popadam dech az nekolik kroku za ni. Nahore si uzivame vyhled na hory vsude okolo a na novy horizont pred nami. Studeny vitr nas po chvili vyhani a tak sestupujeme dolu udolim kam az nam dnes staci sily. Stavime si stan kousek od korejske expedice rozhodnute prekonat jako prvni ve svete jeden z mistnich vrcholu – Malou Konku. Dostavame vodu na zaliti nudli, kafe a rano nam jeste jejichtibetska kucharka prinese sama od sebe termosku shorkou vodou. Proc se jenom takhle nechovame vsichni?
Posledni den pochodu. Uz nam nezbyva moc sil, kazde rano se probouzime se svaly na nohach ztuhlymi od neustale chuze a zada mame otlacena od popruhu nasich batohu. Dnesek nam pripada nekonecny, stejne jako udoli kterym kracime a modlime se at uz jsme u jeho konce. Odpoledne konecne dorazime k silnici odkud se nechame vezt do Kangdingu. Zitra uz jen zaridit prodlouzeni viz a pak nas ceka relax u Dana v jeho byte v Chengdu.
Celou noc nemuzu spat. Budim se a neustale me trapi divoke sny tykajici se prodlouzeni viz, jednou nemuzeme najit PSB urad, jindy se hadame s dustojnikem a podobne. Rano si protahneme bolava tela a rovnou bez snidane spechame na stanici, sympatickemu policistovi davame pasy a zadame o prodlouzeni viza. Jde dozadu, neco tuka do pocitace, potom mizi, bavi se s dalsim policistou, zase tuka, pak opet neco resi a konecne se vraci k nam. "Je tu maly problem" povida, "Za celou dobu vaseho pobytu v Cine jste se zaregistrovali v hoteli jen jednou v Chengdu" a vyptava se kde jsme vsude byli. Odpovidame ze jsme stravili spoustu casu ve stanu pri nasich trecich a ze v nekterych hotelech nam nedali registracni formular. On na to ze v tom pripade se musime registrovat sami na policii, ze to mame napsane na imigracni karticce kterou jsme dostali na hranici a mame s nim jit dozadu. Rozdeluji nas, okolo Julie sedi tri policiste a okolo me dva. Zacinaji vyndavat nejake papiry, fotit si nas a kdyz se me policistka prisnym tonem zacina ptat jak se jmenuju a kdy jsem se narodil i kdyz to ma napsane v pase co lezi pred ni, je mi jasne ze je maler a prestava se mi to libit. Musime do protokolu vyjmenovat kde jsme vsude byli a jak dlouho. Pak vytahuje malou knizku se zakony kde mi ukazuje ze cizinci v Cine se do urcite doby musi pokazde zaregistrovat v hotelu nebo na policii. To vime, ale neprikladali jsme tomu velkou vahu, ne takovou ze kvuli tomu skoncime na vyslechu. S Julii predstirame ze o tom slysime prvne, ale nepomaha to. Pote mi policistka ukazuje dalsi stranky s castkami pokut a sdeluje, ze mi udeluje pokutu 200 yuanu, coz neni tak strasne, ale takove divadlo kvuli dvema stovkam? To neni ale jeste konec, pokracuje "Dostavate nova viza, do peti dnu musite opustit Cinu. Souhlasite?". Odpovidam ze pet dni je malo, cesta do Pakistanu nam zabere 6-7 dni a letet na posledni chvili je silene drahe. "Ne! Musite souhlasit!" zvysuje hlas. Chvili jeste protestuji, nechapu proc se me tedy pta kdyz nemam volbu ale pak vidim ze neni opravdu na vyber tak rezignovane prijimam. Slysim jak Julie vedle breci. Na zaver toho vseho musime na konec protokolu napsat doznani ze jsme konali spatne, porusili jsme cinske zakony a ze uz to priste neudelame. Pisu neco priblizneho ale trvaji na tom abych napsal to co chteji. Neni to pekny pocit, hlavou mi proletla vzpominka na knizku o kulturni revoluci. Pri prevychove psali lide takova doznani a udani na sebe sama kazdy den az jim vymyli mozek. Jeste obarvenym palcem oznacit formulare a podepsat na tisici mistech a uz zase muzeme s Julii k sobe. Policiste porovnavaji nase odpovedi a my zatim zjistujeme ze julie ktera hrala na city dostala deset dni a ja jen pet. Rikame ze cestujeme spolu, at nam daji oboum deset dni, ale sef vrti hlavou a rika kategoricky ne. ZSkousime to jeste nekolikrat, ale bez vysledku. ti pacholci si to s nami pekne uzivaji. Pri poslednim pokusu sef krouti hlavou a smeje se u toho. To uz nevydrzim a gesty naznacuji at si ty usmevy necha pro sebe, dat nam pet a deset dni je jen pro vysmech. Nejak to ale zafungovalo a oba odchazime s deseti dny na opusteni Ciny. Uff. Aspon ze tak. Kupujeme si listky na autobus do Chengdu a na netu zatim zjistujeme ze v Pakistanu jsou prave nejvetsi zaplavy v historii zeme. To nevypada jako vhodny cas na navstevu zeme.
Cekame az nam vrati pasy s novymi vizy za ktera musime jeste oba platit dalsich 160 yuanu. Ti bastardi si nas ale vychutnavaji do posledni chvile, nechavaji nas cekat a pasy dostavame celi netrpelivi patnact minut pred odjezdem. Premyslime jestli by se nam cohle vsechno stalo pokud bychom si zazadali o prodlouzeni nekde jinde a kdybychom nezminovali, ze jsme se pohybovali prevazne na mistech kde ziji prevazne tibetane.
Resime co dal a prestoze jsme nechteli, budeme muset opet letadlem. Na vyrizeni novych viz bychom museli do Pekingu a tak se vyber krati na Nepal kde muzeme dostat viza pri priletu a Malajsii kde viza nejsou treba. Volime tedy Malajsii a odtud pak do Indie se jevi jako nejlevnejsi varianta. Z Indie pak muzeme pokracovat v nasem puvodnim planu – prez Pakistan kde uz snad bude po katastrofe a pokracovat Iranem do Turecka a odtud dal do Evropy.
Ted jsme v Chengdu, lenosime a nabirame sily po posledni vycerpavajici, ale nadherene ture. Na neplanovany navrat do Malajsie se uz docela tesime, mistni tezky vlhky vzduch, diky kteremu jsme bez prestani pokryti lepkavym potem nam ji docela pripomina a v hlave se nam objevuje spousta vzpominek na nas prvni prijezd do Asie pred deseti mesici. Je zvlastni myslet na to, jak nas osud sam odklonil od Pakistanu kdyz se tam ted deje takove nestesti. Rozhodne lepsi zjistit to ted nez az v Kashgaru odkud bychom se tezko vraceli zpet na jih Ciny. Mozna nad nami neco bdi a dava na nas pozor.
No comments:
Post a Comment