18-23.10. Z Varanasi putujeme vlakem do New Jalpuiguri, mesta leziciho na planine ze ktere rostou kopcovite vrsky. Dal na severu, smerem k Nepalu, Sikkimu a Bhutanu postupne prechazeji v snezne hory Hymalaje vytvorene kdysi davno kdyz ostrov Indie narazil do Euroasijskeho kontimentu. Posledni hodinu nebo dve z vlaku pozorujeme koberce tmave zelenych keriku – cajove plantaze, obcas se mezi nimi objevi policka s aloevera nebo podivne palmovite ananasy. Vypadaji uplne jinak nez jak bychom si je predstavovali. Na obzoru chvilemi zahledneme rysujici se siluety hor. Nejdrive vypadaji nejasne, jako ve snu, ale cim vic se blizime, tim nabiraji skutecnejsi vzhled a vime ze nesnime. Noc travime v dormitory na nadrazi a uzivame si prekvapive klidne spani. Rano nas z dalky zdravi Kanchenjunga, bily vrchol osvetleny vychazejicim sluncem jehoz silueta se prorezava oblohou. Treti nejvyssi hora sveta, zminovana v mnoha motlitbach a ritualech, mocny kamenny Budha ukryvajici ve svem nitru mnoho tajemstvi.
Nase batohy konci na strese jeepu splhajiciho do strmych serpentyn, my se mackame na zadni sedacce spolu s dvema indy. Nejedeme nijak zavratnou rychlosti, silnice je plna der a vsichni jezdi na uzkych cestach opatrne. Blizime se k hrebenu, planina rozprostirajici se pod nami nabizi takovy vyhled, ze si pripadam jako ptak plachtici ve vysce. Po trech hodinach dorazime do Darjeelingu, mesta rozkladajicim se na jednom z hrebenu. Destive klima a vyska 2200 metru nad morem ho dela idealnim mistem pro pestovani caje. Zdejsi caj se pysni mimoradne dobrou kvalitou, nejlepsi tridy se prodavaji za nesmirne castky. Vzpominam na doby kdy jsme na stredni skole s kluky chodili do Dobre cajovny na Borsov, tenkrat bych si nikdy nepomyslel, ze se podivam na misto odkud pochazi caj co nam tak chutnal.
Hned jak jsem vystoupil z jeepu, ucitil jsem jak se tu lehce dycha a uvedomil si jak je cela Indie zamorena znecistenym ovzdusim. Kdyz jsme dole v nizinach tak sice necitim nic spatneho, ale tady, tady vzduch najednou voni! A lide jako by se promenili, nikdo uz nas nelaka do obchodu, nikdo se nas nesnazi obrat o penize ktere nosime v penezenkach, kdyz se ptame na cestu nemusime se bat ze nas lide nasmeruji do nespravneho hotelu nebo budou potom od nas chtit nejaky “baksis”. Jako by z nas spadl tezky balvan, citime se zase uvolnene, opet svobodni navazat (beze strachu co se z toho vyvine) kontakty s mistnimi lidmi. Prolinaji se zde nejruznejsi kultury. Na ulicich potkavame pestrou paletu nejruznejsich tvari, rozpoznavame tmave tibetske ci bhutanske obliceje s uzkyma ocima, objevuje se mnozstvi cinskych a asijskych rysu, lide z Nepalu a mali Lepchove ze Sikkimu s valcovitymi capkami.
Ubytovani je zde celkem drahe a tak jako obvykle napiname vsechny sily a nachazime nejlevnejsi variantu ve meste. Bydlime v hotelu nachazejicim se, stejne jako vetsina mistnich staveb, na prikrem srazu a tak mame krasny otevreny vyhled na hory a udoli klickujici mezi nimi. Okolo osme nebo devate hodiny se zvolna objevi mraky a vyhled nam uzavre mlzna opona. Ale brzy rano je obloha jeste cista a dovoli nam spatrit tmavomodre siluety vysokych Hymalaji rysujici se na obzoru. Kanchejunze delaji spolecnost Lhotse, Makalu a dalsi, nekde v dalce i hora Everest. Tezko popsat ten klid a posvatnou uctu kterou clovek proziva kdyz stoji ve stinu gigantu s bilymi cepicemi. Chapu poustevniky kteri se odebiraji do skrytych jeskynni prave sem, chapu proc hraji svou roli v nespoctu legend. Na horach je neco fascinujiciho, citim tu tajemnou silu vyzarujici z jejich nitra a upati. Vidim zarivou auru kterou jim kresli vychazejici slunce, koruny z bilych mraku ci ohnive kabaty z cervanku ktere se prevaluji prez jejich hrebeny.
V hotelu mame malou, tmavou a zmrzlou komurku kterou sdilime jeste s jednim hostem. Udey Shankar Thakur, vyslouzily kapitan indicke armady, nevycerpatelna studna pribehu plnych cti a piety jako z nejakeho starickeho filmu. Nejdrive velice mila osoba, ale jak postupne pronikame pod slupku usmevu, poznavame nekoho jineho, skryvajiciho se zde pred necim co se stalo v minulosti, kazdy vecer utapejici svou mysl v nekolika sklenicich brandy. Take nese jeden charakteristicky rys ktery, po dvou mesicich stravenych na indickem subkontimentu, casto potkavame. Meli jsme cest mluvit se spoustou indu, at uz na ulici, behem dlouhych hodin stravenych spolecne ve vlaku nebo kdyz jsme u nich bydleli. Az na par vyjimek, drtiva vetsina vidi svet zaslepene primocare a neni schopna si svuj nazor nechat vymluvit. Pravdepodobne stigma ktere si nesou uz z detstvi, kdy jsou vychovavani s durazem na slepou poslusnost. Dite nema klast otazky typu “proc?”, takovy dotaz je vyrazem nedostatku respektu k rodicum a autorite vubec. Vsechno je zkratka “proto!” a dite musi vse bez diskuzi akceptovat. Samostatne mysleni je kacirstvi ktere se krute tresta. Vysledkem jsou dospeli nekladouci si otazky, ale pouze nasledujici proud ostatnich, zabehnute tradice a rutiny. Ve vlaku jsme se bavili s indem, asi tak stejne starym jak my, o tom jak travi volny cas. Obdivuje jak lide z Evropy jsou schopni cestovat, ale on sam nikdy nedostal napad se nekam zajet podivat i prestoze Indie nabizi pestrou zasobu prilezitosti na krasne vylety. Neni to otazka penez jak by si nekdo mohl myslet, volny cas travi v nakupnich centrech. Kratce na to me sokuje sdelenim, ze kazdy den hodinu medituje, uz po sedm let. Lotusova pozice mi nejak nejde dohromady s nakupy a obklopovanim se dalsimi a dalsimi predmety. Malo lidi dela to co opravdu chce a jeste min lidi se pta jestli chce opravdu delat neco jineho nez to, co delaji vsichni. Podivnou tradici jsou smluvene svatby. Rikali nam, ze je to uz davno historie, ale po rozpravach s mladymi lidmi jsme zjistili ze prevazny pocet z nich stale nedrzi osud ve svych rukou. Rodice vyberou partnera a mladi musi vetsinou volbu akceptovat, sami partnera nehledaji. Lide tu nejsou vedeni k sobestacnosti, zvedavosti a kreativite. To je duvod proc je Indie rajem outsourcingu. Kdyz uz jsme v te kritice, neda mi to nezminit se o systemu kast. Pred tremi a pul tisici lety prisly Arijske kmeny do udoli Indus, prinesly s sebou spolecnost rozdelenou na tri kasty. Na nejvyssi urovni byli knezi, pod nimi valecnici a posledni uroven tvorili zemedelci. Po case pridali Arijci ctvrtou kastu sluhu, tvorenou vyhradne Dasy, tmavsi rasou puvodnich obyvatelu udoli. Postupem casu se system dale rozvinul a zkomplikoval, vznikly ruzne podkategorie kast. Funguje to v podstate tak, ze se clovek narodi a jeho otec je kovar, on bude take kovar, jeho deti budou kovar, deti jejich deti budou kovari ... Zmena kasty ci povolani je nemyslytelna, snatky jsou povolena pouze se stejnou podkategorii kasty, navic system definuje nejruznejsi povoleni a omezeni nalezici prislusnikum dane urovne; definuje napriklad nabozenske praktiky, jidlo, pristupna mista. Neni sebemensi sance z toho uniknout. Je to jednoduche, cim vyssi kasta, tim vetsi bohatstvi, vetsi pravomoce, vetsi respekt. Celkem lehce muzeme rozeznat kdo prinalezi k vyssim urovnim a kdo k tem nizsim. Bohatsim obyvatelkam vytekaji ze zdobenych sari velke tluste faldy, pripadaji mi jak pretekajici hrnky s kynoucim testem. S julii jsme je zacali prezdivat “knedlici". Jako by toho nebylo dost, nakonec pribyla jeste posledni uroven, tak nizka, ze uz se ani nenazyva kastou, tak nizka ze je pod celym systemem, nedotknutelni. To jsou lide pracujici se zemi, se spinou nebo s mrtvymi. Lide tak nizci ze nesmi dotknout prislusniku vyssich kast, dokonce ani jejich stin se jich nesmi dotknout, maji zakazan pristup do chramu, maji zakazano naslouchat verejnym nabozenskym ucenim. Ostatni na ne shlizi s opovrzenim, fyzicke nasili uz nastesti pomalu vymizelo. System kast je tak prorostly do spolecnosti, ze o nem lide nepremysli. Nekladou si otazky “proc jsem se ja narodil tak, ze cely zivot pracuji ve spine, spim na zemi mezi odpadky?”. To je totiz zduvodnene hluboko v korenech nabozenstvi. Clovek s nizkou karmou se narodi jako sluha, kdezto jedinec s dobrou se narodi jako brahmin (knez, ucitel). Jedine co zbyva je akceptovat svuj osud, byt poslusny a doufat ze pristi zivot to bude lepsi. Do mysli se mi vkrada paralela s knihou “Konec civilizace” od Aldouse Huxleyho; spolecnost byla rozdelena do nekolika urovni, od malicka jim vtloukali do hlavy: “Ja jsem trida Gama, jsem rad ze mohu slouzit Betam a Alfam, nemam tolik starosti jako oni...” nebo “Ja jsem Alfa, jsem mnohem vic nez nevzdelani Betove a Gamy..”. Spolu s hinduismem kterym je prosakle vse mi to pripada jako idealni nastroj zabranujici tomu aby se lide nebourili. O zabraneni miseni ras bilych Arijcu s tmavymi Dasy z nizsich trid ani nemluvim.
- – - -
Delame si par vyletu po okoli, relaxujeme, posedavame v restauraci hotelu kde cteme a probirame s Julii celou nasi cestu; co nam dala, co nam vzala. Jak napsal francouzsky spisovatel Nicolas Bouvier v bibli cestovatelu zvane "Navod k pouzivani sveta": Cosi ve vás roste a uvolnuje pouta až do dne, kdy se doopravdy vydavate na cestu, prestoze sebejistotou prave neprekypujete. Cesta nepotrebuje žádné opodstatnení. Brzy vám dokáže, že si vystací sama. Veríte, že jste jejím pánem, ale brzy zjistíte, že je to ona, kdo vás utvárí a pretvárí. V nasich myslich nachazime mnoztsvi novych idealu, myslenek a filosofii. Cestou jsme posbirali spoustu veci a citim potrebu sbirat vic, otevirat svou mysl a ucit se novym vedomostem, potkavat dalsi a dalsi kultury. V Darjeelingu jsme nakoupili nekolik knizek, je tu velke knihkupectvi s literaturou o horach, budhismu ... Nase batohy jsou cim dal tezsi, ale nase hlavy a srdce jsou cim dal lehci. Muzu s jistotou rict, ze se nas pohled na svet promenil a klademe si otazku jake to bude az se vratime domu. Nastoupime zpatky do vlaku nebo to bude jine?
24-26.10. Darjeeling je na nas vkus stale moc rusny a tak se stehujeme na protejsi kopec do Kalimpongu. Vzdusnou carou je to kousek, v noci vidime zlutymi svetly posetou cernou siluetu hrebene. Autem se ale musime probojovat stovkami serpentyn, sestoupat do udoli, prekrocit reku a zase vysplhat zpet a nakonec travime v jeepu dlouhou cast odpoledne. Mestecko je mensi a mnohem klidnejsi. Jen par turistu, blede evropske tvare zahledneme snad jen jednou nebo dvakrat. Ve stredu je trh, mesto se naplni lidmi s nusemi na zadech a mnozstvim stanku. K nasi uleve nenabizeji trpitive suvenyry ale normalni veci pro normalni lidi, zeleninu a predmety bezne potreby. Uzivame si mistni restaurace, thali zde nabizi vyborna kari z ryb ci kurat a po dvou mesicich vegetariantsvi nam trocha tech mrtvolek prijde k chuti. K nasemu prekvapeni uz po dvou dnech hledame opet vegetarianskou stravu, maso parkrat po sobe, i kdyz to byly male kousky, nam bylo az az. Maji tu take vyborna cili, male kulate potvurky. Asi nejchutnejsi a zaroven nejpalivejsi cili co jsem kdy okusil. Nejdrive se v ustech rozlehne neobvykle stavnate cili aroma, po chvili nasledovane palivou bolesti. Asi jako by mi nekdo zevnitr odkrajoval jazyk i s kusem krku. Po dvou minutach marnych pokusu utlumit bolest pivem a kopcem ryze paleni polevi a clovek muze pokracovat se zbytkem cili ze ktereho si ukousnul teprve jednu tretinu.
Kalimpong je sevreny mezi dvema vrsky, oba z nich hosti budhisticke monasterie. Po zvolna stoupajicim hrebenu kracime po silnici klickujici vesnici a dzungli, okolo vojenskeho kempu s golfovym hristem vystavenem na terase na upati, az konecne vystoupame k vrcholu. Ocitame se na malem prostranstvi v jehoz stredu stoji monasterie s typickymi rysy, krabicovita tibetska cervenobila budova se zlatou cinskou strechou a s cernym lemovanim okolo oken nad kterymi jsou barevne pomalovane vystupky, dokola obklopena radou motlitebnich mlynu s napisy “om mani padme hum”. Z vnitrku monasterie zazni mocny tahly zvuk trumpety doprovazeny zadunenim bubnu a nas zamrazi az hluboko v kostech. Cely vesmir jako by se rozvibroval frekvenci jejiho tonu, boriciho vsechny iluze. Laka nas dovnitr: “usednete a naslouchejte!” Pomalu vykracime smerem k chramu. Pred otevrenou branou na jeho strane se na zemi vali tri desitky sandalu. Nakukujeme dovnitr auditoria. Kolem dokola tibetskymi freskami pomalovane zdi, Budhove, Tary a z plamenu hrozici Mahakala, od stropu visi kruhove zavesy z barevnych latek, thangky a za tim vsim stoji oltare se sochami ci ikonami Guru a Budhy. Od vchodu az k zadni stene se sochou Guru Rimponcheho se tahne nekolik rad sedicich mnichu. Mnisi v te prvni jsou vybaveni nejruznejsimi hudebnimi nastroji doprovazejicimi ceremonii. Prvni na kazde strane bubnuje do velkeho zaveseneho bubnu, dva sousedici mnisi napinaji plice a foukaji do asi dva metry dlouhych trubek. Dalsi busi do bubnu ktere maji na hulkach postavene na hlavami nebo o sebe trou cinely. Posledni v rade rozeznivaji velke bile musle ci klarinety. Jeste dal za nimi sedi na vyvysene pozici starsi mnich udavajici rytmus. Ostatni v dalsich radach maji pred sebou rozlozene skripty se svatymi texty a mantrami, ktere bez ustani vychazi z jejich ust. Snad je ani nepotrebuji, jiste uz vsechny znaji davno nazpamet. Po tisicich opakovani, behem nekonecneho cyklu kazdodennich ritualu ktere trvaji s prestavkami od vychodu az do zapadu slunce, se jim zapisou hluboko do mysli. Za chvili nastroje uniknou a halou se rozleha opet jen sotva slysitelne mumlani mantry doprovazene monotonim zvukem bubnu. Bam .... Bam .... Bam ....
* * * Neco z toho jsme nahrali, kliknete na prehravac a poslouchejte ( a omluvte kvalitu nahravky) ... * * *
27.10 – 4.11. Vyzbrojeni nutnou povolenkou od indicke vlady se vydavame do Sikkimu. Maly horsky statecek se nedavno pripojil k Indii, pravdepodobne diky strachu ze siliciho cinskeho souseda. Byl neobydleny az do doby kdy sem odnekud prisli Lepchove, aby se za nejakou dobu nechali ovladnout tibetany a lidmi z Bhutanu prchajicimi pred cinany. Pred dvemasty lety sem prisli jeste nepalci, kteri ted tvori vice nez polovinu obyvatelstva. Obydlena je v podstate jen jizni ctvrtina statu, s malymi mesty ci vesnicemi se spoustami aktivnich budhistickych monasterii, zbyvajici cast tvori panenske hory bez vyraznejsi infrastruktury. S turismem to tu funguje jinak nez obvykle. Sikkim oficialne zamaval na rozloucenou chudym backpackerum (cesky lidove “baturkarum”) a podobne jako Bhutan se zameril na “high-end turismus”. To znamena ze se turiste (pote co si zaridi povolenku) mohou volne pohybovat jen ve spodni ctvrtine a do severni casti maji pristup pouze skrze agentury, na jednu z predem navrzenych tras. Agentura sjedna povoleni, vybaveni, pruvodce, kuchare, jaky nebo kone kteri nesou material, honaky kteri se o zvirata staraji, trasu, mista kde se bude spat ... Nam se jednak nechce platit padesat dolaru denne a uz vubec nepotrebujeme mit s sebou nekoho kdo nam ponese veci a bude pro nas varit, clovek se tak priravi o pul dobrodruzstvi. Muzeme si tedy o vyletu k patam Kanchenjungy nechat zdat. Diky tomuto systemu ma vlada nad turismem kontrolu a do horskeho regionu nedorazi takove navaly lidi. Dopad na prostredi je minimalni, diky vyssim cenam se vykompenzuje fakt, ze navstevniku bude jen par a do regionu se dostanou nejake penize, na sve si prijdou i mistni pracujici jako pruvodci apod. Navic nekdo alespon na turisty dohlizi aby prilis nerozhazovali odpadky nebo nahodou nepresli prez hranici s Cinou. Na druhou stranu zni tento model hrozive, kdyz si predstavim ze budou v budoucnu mozna existovat dve druhy turismu, masovy pro chude a “ten lepsi” pro ty, kdo na to maji. Mistni funkcionari uz planuji mnozstvi lakadel, nejvyssi sochu Budhy, nejvyssi sochu Sivy, meditacni centra v horach. A az se to vse poradne rozjede, ceny pujdou nahoru. Padesat dolaru je jen zacatek, v sousednim Bhutanu vyjde jeden den s agenturou na 250 dolaru. Zustavame nekolik dni v Gangtoku, hlavnim meste Sikkimu. Bydlime u Sajita, mladeho energetickeho nepalce ktery si rozjizdi svou vlastni agenturu, zamerenou uz ted na luxusnejsi zakazniky – zamestnance velvyslanectvi nebo velkych firem. Zaroven je jednim clenem predstavenstva sdruzeni cestovnich agentur zarizujicich vsechny vylety po Sikkimu, takze mame spoustu informaci primo z prvni ruky. Pomaha nam to divat se na turismus ze dvou uhlu pohledu. Doted ale nevim co si o tom myslet, neni to tak jednoduche jak by se to na prvni pohled zdalo.
Jsme stale docela unaveni, tak jsme se rozhodli brat to pekne zvolna a moc se neprepinat. V Gangtoku krome navstevy Institutu tibetologie a par prochazek po okoli nepodnikame temer nic. Kdyz nastal cas posunout se dal, premyslime kterym smerem se vydat. Sajit nas posila do Yoksumu a Tashidingu, na mista ktera sice maji byt klidna ale take tam podle vseho miri valna vetsina navstevniku. Nakonec volime monasterii Rumtek, pouhych dvacetctyri kilometru od Gangtoku. Jen na prespani a pak se uvidi. I tady pocitame s utoky navstevniku, v turistickych prospektech se jedna z nejvetsich mistnich monasterii vyskytuje na jedne z prvnich stranek. O to vetsi je nase prekvapeni kdyz prijizdime do male vesnicky nad kterou truni monasterie a budhisticky institut. Jsou tu sice dva nebo tri obchody se suvenyry a par restauraci na parkovisti dole pod kopcem, ale neni tu nijak sileny provoz. Co je hlavni, vladne tu klid a pohoda. Nakonec tu zustavame ctyri dni. Prozkoumavame tibetsko-budhistickou monasterii ktera je hlavnim sidlem sekty Karma Kagyu – cernych cepic. Par kilometru po silnici odsud je zrenovovana puvodni monasterie z osmnacteho stoleti. Vchodem obestavenym lesenim vstupujeme dovnitr budovy ktera je mnohem mensi nez ta patrici soucasne monasterii. Fresky na stenach poznamenane patinou casu maji svuj vlastni charakter a prestoze jsou temer stejne jako ve vetsine ostatnich chramu, prave diky umnemu stylu nas oslovuji o neco vic. Hranice mezi stenami a stropem s mandalami jsou zdobene pruhy ruznych vzory, pripada nam jako bychom se divali na obri thangku co nam visi nad hlavami. Okny po stranach se dovnitr vkrada paprsek slunce a ozaruje cerveny interier auditoria. Ve stredu mistnosti svetlo dopada na prazdne lavice, na nichz jsou pripraveny bubny, trumpety, cinely a velke bile musle. Tise a nehnute cekaji na usta ci ruce mnichu az je behem ritualu opet privedou k zivotu. V zadu, po obou stranach oltare, jsou umisteny dvere ve vyklencich. Nalevo vidime otevrenymi dvermi mnichy jak uvnitr pripravuji sosky z mouky a masla. Dvere napravo jsou zavrene, prez vetsinu jejich plochy se rozklada malba hroziveho obliceje s vypoulenyma ocima a vycenenymi zuby. S necim takovym se setkavame poprve. Zatimco si prohlizime pomalovane bubny, dvere tajemne komnaty se oteviraji a vychazi mnich ktery prave dokonal ritual co tam provadel. Tazeme se zda muzeme vejit a on kyva hlavou. Ocitame se v cerne mistnosti s malbami mocneho Mahakaly na stenach. Sedi na koni osedlanem lidskou kuzi, stoji na lidskych telech. Nad nim je v pruhu namalovany vyjev jako z pekla, lide s rozervanymi tely, krvacejici ptaci, sloni a dalsi zvirata a jeste vys nad nimi se tahne rada chechtajicich se lebek se zaricima ocima. Na oltari se za oponou ukryva velka socha, vidim pouze cast modre tvare a shlizi na me prisne oko Mahakaly, ochrance Cerne sekty.Dalsi den si delame vylet do dalsi monasterie, ctrnact kilometru vzdalene. Na pul cesty se nam podari stopnout auto, dal uz kracime po ceste mezi kopci a terasovitymi policky pesky. V prvni vesnici na nas mava z balkonu jedna pani a zve nas na caj. Choki Bhutia se ukaze jako velice mila dama, je uz v duchodu, jen cas od casu vypomaha ve sve byvale praci, radiu v Gangtoku kde uvadi porady v nejruznejsich jazycich nepalsky, tibetsky, bhutansky a mistnim lepcha dialektem. Nekdy take doma hosti cizince ktere ubytovava v mistnosti navic, ale nejde ji ani tolik o penize jako o to udelat ostatnim radost, trochu jim pomoct a take byt v kontaktu s nekym jinym nez jen s lidmi z vesnice. Vari nam caj s poctivou porci mleka, do misky naleva domaci jogurt a ukazuje nam fotky sve rodiny. Jeji deti to vzaly take docela mezinarodne, dcera provozuje hotel v Barcelone, syn se ozenil do Svycarska. Stavame se obetmi jeji po]hostinnosti, neustale nam neco nabizi az nestacime zdvorile odmitat, ale i tak si v batohu odnasime kilo vyzivne mouky z prazeneho jecmene, ryze a kukurice (da se z toho udelat energeticka kase ke snidani), hrst mistniho caje, par koralku pro stesti co Bhutia dostala od nejakeho lamy a baleni susenek. Neustale opakuje ze zivot neni dulezity, vsichni stejne jednou umreme a jedine na cem zalezi je si navzajem pomahat. Nemame moc cim se ji odvdecit, krome dvou jablicek ktera jsme si vzali s sebou na cestu nic nemame. Kdyz je Bhutia razne odmita, stavime je na oltar pred sosku opiciho boha Hanumana a vsichni jsme spokojeni; my, nase hostitelka i Hanuman, je totiz utery a to je den zaveceny prave jemu. Loucime se, dekujeme za pohosteni a Bhutia nas zve at se jeste zastavime cestou zpet na kafe nebo kdyz budeme chtit muzeme u ni i spat. Nic za to pry nechce. Staci kdyz rekneme svym znamym at u ni zustanou pokud sem pojedou a to same plati pro nas jestli se sem vratime. Neuveritelni jsou ti lide z hor.
Po par hodinach chuze prichazime do monasterie Lingdum, postavene teprve nedavno, asi pred dvanacti lety. Zvenku i zevnitr vypada podobne jako ty stare, vyraznejsi se lisi jen fresky uvnitr. Malby na bilych stenach vypraveji pribeh prince Siddharty Gautamy, jak dosel osviceni a jak se z nej stal Budha. Tenke linky a jemne odstiny barev vypraveji jak se jeho matce zdalo o bilem slonu predtim nez Siddhartu pocala, jak opustil svuj prepychovy palac pote co prohlednul skrz zavoj luxusniho zivota a uvedomil si lidske utrpeni, hledal a putoval, az nakonec dosel osviceni pod bodhi stromem. Na tomto pribehu me fascinuje, ze Budha je realna postava. Stejne jako je znamo ze kdysi po zemi chodil a kazal kdosi jmenem Jezis, i Siddharta byl skutecny clovek, princ pochazejici z uzemi dnesniho Nepalu a ktery se vydal do Indie. Strom pod kterym Budha meditoval, pod kterym ho pokousel demon Mara a nabizel mu vsechno poteseni sveta, se nachazi v Bodh Gaya. Misto kde dal sve prvni uceni je Sarnath, nedaleko Varanasi.
Puvodne jsme planovali presun do jineho mesta, ale v Rumteku se nam tak libi, ze jsme se rozhodli zustat. Jdeme na maly vylet, nevime kam, jen se tak vydavame nekam po silnici a kochame se vyhledem na terasovita policka pod nami. Kdyz uz se pomalu obracime na cestu zpet, stavi u nas auto a uvnitr sedi Bhutia s jejim muzem, jedou vyzvednout synovce do nedaleke vesnice. Nakonec se to vse semlelo tak, ze si v Rumteku vyzvedavame batohy a jdeme spat k nim. Zitra, stejne jako my, potrebuji jet do Gangtoku takze pojedeme spolecne. Dostavame mistnost s posteli kam se pohodlne oba vmackneme, behem spanku nad nami z plagatu bdi ochrance Mahakala. Usedame ke stolu v predsini a dostavame pullitr mistniho domaciho piva – fermentovane lusteniny zalite horkou vodou, tradicne servirovane v nadobe z bambusu a popijene bambusovym brckem. Chut je vyborna a ma docela silu, po jednom pullitru napul s Julii uz mi to pekne stoupa do hlavy. Trochu mi to pripomina co jsme ochutnali v Cine, jen tam to servirovali opatrne po malych miskach. Aby jsme trochu naredili alkohol, vecerime ryzi s kuretem a sabji. Pak dostavame dalsi cerstve “bamboo”. Pamatuju si jen jak mi tezkne hlava a rano se probouzim s lehkou kocovinou. Na napraveni nam Bhutia serviruje teply caj. Je brzy, jeste jsme ani nestacili vstat z postele a slunce teprve vyjde, ale tady je to normalni, vsichni vstavaji uz za usvitu. Bhutia zapaluje tri vonne tycinky, s mantrou na ustech prochazi celym domem a vyhani zle duchy. Pote mizi v kuchyni, po chvili se vraci s kavou a miskami smazene ryze. Brzy bude cas vyrazit a s Julii premyslime. Nemame cim se odvdecit za tu neuveritelnou pohostinnost a mame z toho trochu spatny pocit. Davam Bhutie neco penez a odpovedi je mi bourlive mavani rukama v odmitavem gestu, pribiha i manzel a oba nas ujistuji ze od nas nic nechteji. Jeste nas pote zadarmo odvezou do Gangtoku, primo na stanoviste jeepu. Neuveritelne cisti a pohostinni jsou ti lide z hor.
Pozn: Protoze, jak uz jsem se minule zminoval, jsme prisli o fotky, text doprovazim alespon par ilustracemi posbiranymi na netu. Uz mame ale novy fotak takze priste uz to bude zase kompletni.
No comments:
Post a Comment