18.9. Pomalu smerujeme k severu, dalsi zastavkou na ceste je hlavni mesto provincie Andhra Pradesh, pata nejvetsi indicka metropole – Hyderabad. Misto kde se promichava hindu populace a kultura s muslimskou, misto kde to nejvice vre kdyz jsou nejake trenice mezi indy a nasledovniky proroka Mohammeda.
Chteli jsme navstivit mistni Salar Jung museum, pry jedno z nejlepsich v Indii, se sbirkou citajici na 35.000 polozek nasbiranych vezirem sultana Nazima a jeho potomky, kteri inventar obohacovali kdecim na co narazili. Jak uz to ale na cestach byva, clovek nekdy sni nebo vypije co nema a pak se, lidove receno, nemuze odtrhnout od zachoda (specialne to plati na cestach Indii, kde je to s hygienou fakt mizerne). Bylo to tak spatne ze prisla i horecka a zachranily mne az nejake prasky z lekarny nasazene spolecne s krutou ryzovou dietou. Mimochodem, v lekarnach tu maji skvely system, stejne jako ve vetsine Asie. Kdyz si jde clovek kupovat nejake medikamenty, nekupuje si cely balicek na jehoz neuzite zbytky se pak prasi nekde ve skrini, ale lekarnik krabicku rozbali a proda mu pouze potrebne mnozstvi pilulek. Jedine co jsme tedy v Hyderabadu stihli, je navsteva planetaria s docela oldschoolovym programem o cestach na mesic a take hlavne vylet do stare casti mesta. Z mista kde bydlime nas ceka cesta nejdrive na hlucne a prelidnene vlakove nadrazi Secunderabad odkud pokracujeme autobusem. Hodinova cesta nas vede precpanymi magistralami a ulicemi plnymi troubicich aut, ve vzduchu jsou citit splodiny produkovane desetitisici kouricich vyfuku. Ulicky kterymi projizdime se postupne zmensuji a zamotavaji, objevuji se muslimske pekarny, pribyva mesit a zen zakuklenych do cernych burek. Ke konci cesty vidime bez burky snad uz jen deti. V srdci stare, muslimske casti mesta stoji obri archa Charminar se ctyrmi padesatsest metru vysokymi minarety a mesitou nahore pod strechou. Zde uz jsou lide trochu promiseni, cerne burky stridaji barevna sari, muslimske capky se obmenuji s cervenymi ci zlutymi sikhskymi turbany. Z celeho mesta se sem sjizdi lide aby navstivili Lad Bazaar.
Pod archou a az do ulicek vsude okolo se rozleha prastary zivouci market kde se da nakoupit vse od perel prez koreni, byliny a kuchynske nacini az po parfemy a rosu sesbiranou z kvetu ruzi. V podloubich budov se vystavuji na obdiv obchody s bohatymi sari a latkami nejruznejsich vzoru, rucne tkane, batikovane nebo vysivane, zdobene sklicky ci drahymi kovy. Mezi tim se trpyti regaly se zlatymi ci stribrnymi sperky, naramky a nahrdelniky. Uz v davnych dobach rimane odvazely z Indie lode s naklady koreni, diamantu a pavu pro rimskou aristokracii aby se vracely nalozene zlatem a stribrem. Imperium nemelo nic jineho co nabidnou, snad krome vina. Indove se totiz radi zdobi, miluji barevne obleceni a hlavne sperky, zlate nahrdelniky, stribrne prsteny, retizky okolo kotniku. Barevne naramky zdobene zlatem a diamanty nebo alespon sklicky chrasti na ruce kazde indicke zeny, zlate hodinky zas zdobi kazdou muzskou ruku. Zkratka vse cim se mohou zkraslit je nezbytny doplnek.
21-27.9. Vlakem se presouvame o tisic kilometru dal na sever, do provincie Madhya Pradesh ve stredu Indie. Na dlouhou, temer dvacet ctyri hodin trvajici cestu jsme si zarezervovali mista ve spacim vagonu, uzijeme si tedy vice luxusu nez v namackane druhe tride. Pomalu se vzpiram diete a na peronu si kupuji ryzi s nejakou omackou, vypada to ze konecne bez nasledku, vitezstvi po peti dnech odpirani a utrap. Vlak se dava opet do pohybu a s Julii se uvelebujeme v otevrenych dverich vagonu. Narozdil od zapadu tu muze clovek volne plachtit ve dverich vlaku ci autobusu, naskakovat kdyz uz je vagon v pohybu, pak vystavat ve dverich a uzivat si chladny vitr foukajici do tvare bez toho aby ho nekdo od dveri odhanel. Okolo jedenacte vecer prijizdime do stanice Ujjain. Puvodne to vypadalo jen jako nutna zastavka na nasi ceste do Mandu, ale nastesti jsme predtim zjistili, ze se jedna o jedno ze sedmi nejsvatejsich mest v Indii, tim padem zasluhujici si alespon kratkou navstevu. Na nadrazi prebaluji neco v batohu, kdyz v tom se ke me pritoci hubeny chlapik. Vyklube se z nej nas hostitel, kteremu jsme poslali request prez couchsurfing, ale uz jsme si nestihli precist odpoved. Zjistil si kdy jede nas vlak a sam od sebe se vydal na nadrazi aby nas vyzvednul. Prijemne prekvapeni. Veze nas k sobe do nadherneho stareho domu s malym, dvema palmami stinenym dvorkem v jehoz stredu se nachazi maly mandir (chram, oltar) zasveceny Sivovi a vyklenek ve stene s velkou oranzovou sochou opiciho boha Hanumana. Jako by to nestacilo tak v dome maji dalsi mandir kam kazdy den dochazi brahmin konat puju. Dostavame skromny pokojik a u salku caje si dlouho do noci povidame. Anupam je hinduista a z naseho pohledu take docela esoterik, medituje, leci pomoci jakychsi teta vln a ukazuje nam knizky napsane panem ktery telepaticky komunikuje se zahrobim skrze sve dva zesnule syny (to uz je pro nase racionalni mozky trosku moc).
Kazdopadne, behem navstevy v Ujjain nabira nase navsteva subkontimentu spiritualnejsi charakter a zaciname si naplno uvedomovat vliv jaky ma na nas dlouhodoby pobyt v Indii a Asii vubec. Anupam bere svou roli hostitele opravdu vazne a tak nam ukazuje a pojmenovava hlavni hinduisticka bozstva, vysvetluje nam spoustu veci o meditaci, vecer se chodime prochazet do parku kde klabosime o nasich zivotech a kde opet zabrousime na spiritualni temata, meditace a reinkarnaci – stehovani dusi. Vzpominam na jeden dokument, ktery jsme videli v Mongolsku, o tibetskem mnichovi ktery se vydava hledat nove zrozenou inkarnaci sveho mistra. Na ulici se s nami dava do reci asi padesatilety Ind a vypravi nam svuj pribeh. Dal vypoved svemu zamestani, skoncil zivot programatora a otevira si malou restauraci. A Duvod? Touzi po dusevni harmonii kterou neziska kdyz bude travit cele dny pred pocitacem, proto si najmul misto, personal a bude mit spoustu casu na premytani, meditace a praktikovani yogy. Zde je celkem bezna praxe ze lide s postupujicim vekem nabiraji vice spiritualni zpusob zivota, smerem k mokshe, osvobozeni ducha. Nase setkani konci slovy: “Vitejte v Indii". Za tou vetou se skryva vic nez jen strohe privitani, myslim ze moc dobre vi co vsechno muze cizinec ze zapadu v Asii objevit pokud ma otevrene oci. Po vsech tech mesicich na vychode, kde je zivot vsech lidi ovlivneny ideou reinkarnace a karmy kterou si neseme skrz sve jednotlive zivoty, uz na to pomalu zacinam verit take. Vidim dva svety, vychodni a zapadni. Jsem svedek dvou kompletne rozdilnych vesmiru a v hlave se mi rodi mnozstvi otazek a kontrastu. Dostupnost prirodnich medicin jejichz koreny sahaji daleko do historie. Vegetariantstvi. Nabozenstvi, davy lidi neustale proudici do vsudypritomnych chramu – budhistickych, hinduistickych, jain, sikh nebo muslimskych mesit, klanici se socham a ikonam, at uz bohu, polobohu, lamu ci guru kteri dosli tak daleko na ceste dusevniho rozkvetu ze mohou ukazat smer i ostatnim. Vedomi o tom, ze existuje duse uveznena v temer nekonecnem kolobehu znovuzrozeni, potreba pecovat o svou karmu, svuj ucet na vahach dobra a zla na jehoz konci je cesta k jednote. Lide verici ze si mohou svuj ucet vyrovnat nekonecnymi nabozenskymi praktikami, recitaci mantry, pobihani okolo stup ci narocne pochody okolo upati svatych hor, na druhou stranu lide pachajici nepravosti a verici ze to se da vykoupit peneznimi dary nebo stavenim novych chramu. Mnisi travici od malicka cely zivot v chramech vonicich esenci a lampami z jaciho masla. Schovani hluboko v horach, ucici se nazpamet cele knihy prastarych svatych textu, davajici pozehnani prostemu lidu. Hermiti odebirajici se osamoceni do jeskyn kde travi cele roky a kde jsou diky hluboke meditaci schopni prezit temer bez jidla a satu. A na druhe strane je tu nase ateisticka moderni zapadni civilizace, svoboda delat a rikat co chceme, dostupne vzdelani, ucime se samostatne myslet, rychle se rozvijejici veda. Nasimi bohy jsou domy a auta, nasim knezem je televize prevazne vymyvajici nam mozky fotbalem a nesmyslnymi serialy. Blikajici bez prestani ve vetsine domacnosti a alespon na pozadi skryte promitajici do nasi mysli reklamy na veci ktere nepotrebujeme. Konzum a neprimerena nadmerna produkce. Rebricek hodnot, kde stesti rovna se urovni uspechu, majetku a vzruseni. Spiritualita versus materialismus. Ktery z techto dvou svetu zije ve vetsi iluzi?
---- ... ----
Rano se s Julii obvykle vydavame do atmosfericke starsi casti mesta, jehoz historie saha az osm set let pred nas letopocet. Abychom se tam dostali, musime si stopnout “tempo”, neco jako sdileny taxik kterych tu jezdi stovky. Vsechny, od prvniho az do posledniho, vypadaji jako by je nekdo vytahnul ze sberny stareho zeleza a ani se nenamahal je pretrit novou vrstvou laku. Nekdy s oblakem koure, jindy s podivnym zvukem motoru se dostavame do zmeti uzkych ulicek se starickymi domy, budovami s vyrezavanymi tramy balkonu a zdobenymi okenicemi v jejichz prucelich nachazime stovky kramku se vsemi druhy zbozi. Od hlavniho chramu Mahakaleshwar se lehce dostaneme ke ghatu, typickemu prvku kazdeho indickeho mesta kterym proteka reka. Verejne prostranstvi s chramy, shivalingamy, soskami krav a dlouhymi, po celem brehu reky se tahnoucimi schody vedoucimi do posvatne reky. Nad ghatem se casto tyci nejake pevnosti, chramy ci stare budovy doplnujici atmosferu mista. Poutnici a knezi zde kazdodenne provadi male obrady, koupou a potapi se ve posvatne vode, krmi rybicky a v noci na hladinu posilaji zapalene svicky. Lide se zde potkavaji aby spolu popili caj, zenske perou pradlo, to vse spolu s hladinou reky se k veceru zabarvi do oranzova. Cestou domu se ulickami ztocime zpet k namesti a dalsimu chramu Gopal Mandir okolo ktereho se nachazi maly trh a obchody s rucne batikovanymi sari. Na sever odtud se ulicky jeste zuzuji a vedou nas dal mezi chlapky v kurtach a s muslimskymi capkami na hlavach. Za jednou kratkou pasazi skryvaji maly poklad, nadhernou archu z bileho mramoru, s tesanymi vzory na stenach, oknech a minaretech, rikaji ji tu “maly Taj Mahal”.
Spousta veci k videni se nachazi take na hranicich mesta a tak nas Anupam bere jeden vecer na vylet. Jako prvni se jedeme podivat na mirumilovny chram s tichou zahradou kde studoval mlady Krishna. Pote dalsi chram kde v jeskynich pod nim dvanact let meditoval k Sivovi jeden z mistnich kralu, az na neho ze zarlivosti seslal demon blesk, diky kteremu prasknul kamenny tram nad kralovou hlavou. Ten ho ale podeprel rukou a meditoval dal, otisk jeho dlane je tam viditelny az dodnes. Nakonec navstevujeme chram jehoz zvlastnosti je socha boha ktere do ust naleva brahmin obetovany alkohol ktery tu prodavaji ve stancich na parkovisti. Vsichni indove veri ze buh alkohol opravdu pije a ze je to zazrak, pry je to dano a overeno i oficialne od indicke vlady.
Dalsi vec kterou nam Anupam nadeluje je objevna vyprava do sveta indicke kuchyne. Ne ze bychom sami uz leccos neobjevili, ale preci jen doma se vari lepe nez v nejlepsich restauracich a Anupam nam pri kazde prilezitosti pripravi malou hostinu. Vetsina Indie je vegetarianska. Zajimave je rozdil od klasickeho zapadniho pohledu kde je na vegetariany nahlizeno jako na devianty, hipiky ci excentriky. Zde je vegetarianstvi spise otazkou piety, uz od dob krale Ashoky ktery prevratil cely dvur na veetarianskou stravu. To v zadnem pripade neznamena, ze je strava chuda. Naopak prekypuje mnozsvim napadu, variaci zeleniny a chuti ziskanych kombinacemi z rady pouzivanych koreni, indicka vegetarianska kuchyne patri mezi nejlepsi na svete. Zakladem pokrmu je ryze ci placky z nejruznejsich druhu mouky a vsudypritomny dhal – omacka z cocky. To je doprovazene bhaji (vselijak upravena zelenina), kari a masalami na bazi stavnatych omacek z jogurtu, kokosoveho mleka nebo jen tak ze vseho mozneho – zeleniny, lustenin, nejruznejsich orechu, syru paneer. Nechybi chutney a pickles, pikantni omacky z chilli a nakladaneho ovoce. Pokud ma clovek chut na neco lehciho, je tu zastup nejruznejsich 'snacks’, lisicich se v kazdem koutu Indie a tvorici tak nekonecnou radu omacek kombinovanych s plackami ci krupavymi puri, plnenymi samosami ci kachori, slanymi pikantnimi buchtami dhokla z cizrnoveho testa s horcicnymi seminky a barvenych do zluta turmenikem. Na zaver si clovek muze pochutnat na nekterych z indickych sladkosti, ve specialnich obchodech prodavanych malych zakuscich vyrabenych z mleka, kesu, cizrny – tezkych a sladkych dobrotach ktere cloveka privedou na samou hranici extaze. A to nemluvim o bananech, s temi co mame u nas doma maji spolecny jen tvar, o kremove sladke chuti zdejsich bananu si muzou ty nase nechat jen zdat.
----- x x x -----
27.10. – 10.11. Vic z Indie uz ted do blogu psat nebudu. Zustali jsme jeste nejakou dobu v Madhya Pradeshi, odkud jsme se presunuli do jednoho z nejstarsich mest na svete, do Varanasi, kde jsme stravili neco malo prez tyden a kde jsem se konecne vylecil z virusu ktery me cas od casu, ale vytrvale a opakovane otravoval uz od Hyderabadu. Duvod proc nechci psat je, ze cim vic jsme se posouvali na sever, tim jsou nase pocity z Indie zmatenejsi a potrebuji trochu odstup nez neco zverejnim. Sever je mnohem vice turisticky nez jih a tento fakt se mozna az moc promita do mysli a chovani zdejsich lidi.
Jen pro aktualnost pridavam par poslednich novinek. Prchame do hor do Darjeelingu a kousek dal do horskeho statecku Sikkim, kde nase cesta nabira opet klidnejsi charakter. Zde se ve vzpominkach vracime na mista ktera jsme navstivili, lidi ktere jsme potkali, urovnavame si vse v hlave a uvedomujeme si jake neuveritelne mnozsvi zkusenosti a novych pohledu na zivot nam cesta dala. Jako darek na rozloucenou nam hory nadelily setkani s sedesatiletou Choki Bhutiou, vybornou otevrenou pani ktera nas pozvala k sobe domu at u ni stravime noc, pohostila nas kurecim kari a opila nas lokalnim podomacku vyrabenym pivem z fermetovaneho jecmene servirovanym v pullitru z bambusu.
Nas plan vratit se domu cestou po zemi, bez letani, utrzil dalsi ranu. Ukazalo se, ze pakistanska ambasada v Dili prestala vydavat viza, v Nepalu je vysledek nejisty a prakticky jedina zbyvajici moznost je zazadat o viza doma. Nase cestovni dokumenty se nam prilis nechce sverit nespolehlive indicke poste, navic by cely proces zabral dost casu a tak budeme muset opet naskocit do letadla. Nedavno jsme dostali potvrzeni nasich viz do Iranu, tak muzeme v ceste domu pokracovat odtamtud. Bali jsme se jestli je dostaneme, Cesi maji casto problemy diky radiu Svobodna Evropa, ale vyslo to. Jsme nadseni, nechce se nam vracet se rovnou skokem do Evropy, z Dili do Prahy nebo Parize a zazit kulturni sok z nahleho vyskytnuti se na miste s uplne jinou kulturou, i kdyz ji dobre zname. Chceme si uzit ten pomaly prechod, stravit dlouhe hodiny ve vlacich, autobusech ci autech, pozorovat jemne zmeny v rysech lidi, jejich zvycich a tvarich mest. Z Iranu prez Turecko, pak Balkan a vychodni Evropu az na zapad, do Dordogne k Juliiinym rodicum, v jizni Francii je v zime preci jen o neco tepleji nez u nas. A pak zase zpet na vychod, do Prahy.
btw. Tohle jsou posledni fotky co od nas z teto cesty uvidite, ve vlaku do Dili nam ukradli nejdrive Juliiny boty (!!?#!) a pote i fotak s kartou se spoustami vzpominek za posledni ctyri mesice cesty (fotky k tomuto prispevku jsem mel jeste mimo na usb). Jeden nerad mi ho vyrval z ruky a vyskocil z jedouciho vlaku. Vyskocil jsem za nim abych ho chytil, ale nemajic praxe v seskakovani z pohybujicich dopravnich prostredku sem si jen omlatil kolena o kamenitou zem a dal mu tak naskok, ze uz ho nebylo mozne chytit, navic jsem musel spechat zpatky do vagonu aby mi vlak neujel. Snazime se nebrat to moc materialisticky a ztraty nelitovat, ale pekne nas to nastvalo :/]
No comments:
Post a Comment