Nekolik tvari Iranu

Taky ti dosly ziletky bratre???

Na uvod jeste par radku z Indie ....

Po ctyriceti hodinach stravenych ve vlaku prijizdime do Vasco da Gama. Spolecnost nam dela pestra paleta cestujicich. Almaty, mlady Kazach ktery se vydal do Indie spolecne se svou matkou pote co shledli v televizi reklamu “incredible India" a nakonec jsou trochu prekvapeni jak to tu ve skutecnosti vypada. Anglican co zde stravil mnoho let a diky znalosti jazyka nam sprostredkovava komunikaci s mistnimi. Indicke rodiny s detmi, dva babove v oranzovych robach s velkymi dirami v usich jimiz prochazeji kruhy nausnic a kteri se s nami deli o placky a nejruznejsi druhy pickles. Diky nasi posadce to byla tentokrat sympaticka cesta, rano se probouzime v cili, nasi posledni zastavce v Indii. Mame cely den, letadlo odleta az v noci a tak lenosime ve stinu na lavicce. K obedu se marne snazime sehnat vindaloo – pekelne palivou indickou specialitu. Po hodine behani po restauracich to vzdavame. Prestoze ma pochazet odsud, z Goa, lide v restauracich nechapave krouti hlavou a nakonec se loucime s indickou kuchyni kormou a paneerem. Zacinam pochybovat jestli ty speciality co nam indove v Evrope serviruji vubec na subkontimente skutecne existuji.


Brzky ranni let do Sharjah ve Spojenych Emiratech prospime a stejne tak i cekani na dalsi spoj. Ted uz nas ceka jen asi hodinovy let a budeme v Iranu. Krajina ktera pod nami zvolna ubiha je nezapomenutelna. Nekonecna kamenita poust, jejiz vrascita tvar je zvrstvena do neuveritelnych kamenych obrazcu mezi kterymi se sviji hadi vyschlych koryt rek ci stop po tajicim snehu. Mrtva pustina ve ktere se cas od casu zalesknou zelene oazy poli udrzovanych pri zivote systemy zavlazovacich kanalu. Nemame ani cas se poradne pokochat vyhledem a klesame, letadlo nadskoci a uz stojime na zemi. Moc nevime co cekat od pasove kontroly, predstavujeme si to nejhorsi a predem se domlouvame ze se radsi nebudeme zminovat o couchsurfingu, vlade se mozna kamaradeni turistu s mistnimi nemusi moc libit. Vse ale probiha hladce a pomalem linem tempu, celnici za sklem vtipkuji a smeji se na nas. Nez se nadejeme stojime uz oficialne na iranske pude.



Nekolik tvari Iranu

Predtim by nas asi jen tak nenapadlo ze pojedeme prez Iran. Napad se zrodil az kdyz jsme planovali jak se vlastne dostaneme zpatky do Evropy. Puvodni variatny tras prez Kazachstan a Rusko nebo Gruzii zacinaly znit trochu komplikovane s vizy a kdyz jsme v guesthousu v Ulaanbaataru dumali nad mapou sveta, vnuknul nam slovak Stanko novou trasu otazkou:”A proc nejedete prez Pakistan a Iran?” Jsme uz tak zpracovani televizi a ostatnimi medii ze jsme tuto variantu temer prehledli. Po vysloveni jmen jako Iran ci Pakistan se cloveku vybavi zenske zahalene do burky ze ktere jim je videt sotva oci, bojovnici v dlouhych kosilich s kalasnikovy prez rameno, iransti vedci urputne pracujici na vyrobe atomove bomby a fanaticti muslimove kteri se tresou az zatoci s USA a s Izraelem ktery by nejradsi vymazali z mapy. Lide co tu nikdy nebyli vypravi o arabasich kteri se k turistum nechovaji zrovna nejlepe, o unosech a bombovych utocich. Tahle tvar Iranu jsou ale jen pomluvy a pokroucene polopravdy. Tvar zmanipulovana sdelovacimi prostredky, propagandou a buhvicim jeste. Normalni lide tu takovi nejsou. Pote, co jsme mluvili s nekolika lidmi co meli tu cest se sem podivat a pote, co nas ujistili o opaku toho co prumerny Evropan o blizkem vychodu vi, jsme byli myslenkou se sem vypravit nadseni. Urcite vic nez nase rodiny :)

Dalsi tvar jsme poznali hned na letisti v Shirazu. Cekam u pasoveho dopravniku az se objevi nase batohy. Vedle stojici mladik se se mnou dava do reci, zjistuje odkud jsme a vita nas v jeho domovine. Ptam se na nejaky autobus ktery by nas levne dopravil do centra mesta a odpovedi je mi nabidka na spolecnou cestu, Kamala a jeho bratrance (vypada to ze jsou tu vsichni jedna velka rodina) prijede vyzvednout stryc. Zdravime se jeste s Kamalovou zenou a uz se blizime k mestu. Stejne jako v Asii tu vsichni ridi jako blazni, ale o hodne rychleji. Vsichni se riti po silnici a pokud mozno se moc nerozhlizi co se deje okolo, jeste by mohli videt nekoho komu by museli dat prednost a to se nikomu moc nechce. Mijime se se iranskymi auty Sapia ktere vypadaji trochu jako Dacie, starymi Peugeoty, dodavkami a nablyskanymi autobusy Mercedes ktere by u nas platily za veterany, kamion Kurzhauber s cumakem podobnym jako nase stare Tatry, kdyby se cas od casu neobjevilo par modernich aut, pripadal bych si jak o dvacet let zpatky v case. U nas se uz takove kary moc nevidi. Ulice se motaji mezi nizkymi zdenymi domy ze sedivych cihel, casto bez omitky takze vypadaji jako by nekdo jejich stavbu zastavil tesne pred dokoncenim. Kulisu na pozadi mesta tvori nekolik kamenitych hor se suchym poustnim terenem. Vse je jakoby pokryte vrstvou jemneho okroveho prachu, jen chvilemi se zazelena zavlazovany travnik v parku nebo na kruhovem objezdu. Dalsi veselejsi tony zazni pouze kdyz spatrime skupinu stromu shazujicich sve podzimni kabaty a kdyz vitr rozfoukava jejich cervenozlute listi po okoli. Ze syte modre oblohy bez mraku zari jasne slunce ohrivajici chladny zimni vzduch, vysledkem je prijemne pocasi a teplota sedmnact stupnu. Jen je trochu sucho, uz po par dnech nam vysycha kuze na obliceji a praskaji nam rty. Lidi na chodnicich je jen par, v porovnani s Indii si pripadam jako kdybych se vratil na Zemi po katastrofe behem ktere zmizela vetsnina populace. Vladne tu takovy liny klid, zivot ubiha klidne a pomalu.

Bavime se s Kamalem a dostava se nam dalsi nabidky, nejdrive pojedeme domu k jeho rodicum a po obede nas zaveze do mesta kam si budeme prat. Nemusime zrovna dlouho premyslet abychom na jeho nabidku kyvli. V dome pohodlne usedame na  tezky husty koberec s perskymi vzory a zdravime se se zbytkem rodiny, rodici a Kamalovou sestrou. Zeny maji i doma hlavy zahalene do satku, zde uz to neni prikazane zakonem jako venku na ulici a v modernich rodinach se v dome satky nenosi, ale Kamalova rodina je vice tradicni, pochazi z vesnice asi 500 kilometru od Shirazu. Na druhou stranu jejich satky i obleceni jsou mnohem barevnejsi a veselejsi nez jako havrani cerne hijaby lidi z mesta. Na zemi pred nami se prostira velky ubrus a objevuji se talire s kebabem, safranovou ryzi, chlebem a salatem. U jidla se dozvidame ze Kamal spolecne s bratrancem pracuji v Dubaji, kde prodavaji kopie svetoznamych znacek a kde si prijdou na slusne penize. Ted prijeli na domu na navstevu a na dovolenou. Kamal nam nabizi at u nich par dni zustaneme, ze nam ukaze mesto a okoli. Nejdrive volame nasemu hostovi z CS, ale cislo nefunguje, na druhem konci dratu se ozyva nekdo cizi, takze jsme nuceni nabidku prijmout(nakonec se ukazalo ze cislo bylo spravne a mam pocit ze Kamal schvalne vytocil nespravne cislo abychom u nich zustali). V Shirazu zustavame po ctyri dny, navstevujeme typicky iransky bazaar schovany v klenutych podloubich, mesity s barevnymi kopulemi a minarety a prochazime se mestem. Jsme prekvapeni jak je Iran moderni a cista zeme a uvedomujeme si, ze o zivotu v teto casti sveta vubec nic nevime, doma slychame jen zpravy o atomovem programu Iranu, ale skutecny zivot lidi je schovany za neproniknutelnou oponou.

Kamal nas take bere na navstevu ruin starobyleho mesta Persepolis srovnaneho se zemi Alexandrem Velikym a posledni den pro nas zorganizoval grilovacku v zahrade co rodina vlastni kus za mestem a kde jsme ogrilovali kurat vic nez jsme mohli snist. Iranska pohostinnost nam zustava tak trochu zahadou. Prestoze nas nas novy pritel zna pouze chvili, stara se o nas jak o vlastni rodinu – bere nas k sobe domu, stravi s nami ctyri dny behem kterych za nas vse plati a vsechny nase opakovane pokusy neco take zaplatit nebo ho na neco pozvat konci neuspechem. Vzdy je nam odpovedi ze jako o jeho hosty je jeho povinnosti se o nas patricne starat a nemusime nic oplacet. Je to pro nas tezke pochopit, v nasi kulture je zvykem neco nabizet zpatky. Kdyz jsme se na autobusovem nadrazi loucili a dal jsem Kamalovi v igelitce zabalenou krabici se sladkostmi, ani se na ni nepodival. Jeste o neco vic to komplikuje tarof – system zdvorilosti a nabidek, ktere nekdy ani nejsou mysleny vazne. Navsteve jsou hostitele schopni nabidnout cokoliv a clovek si musi davat pozor co rika, co prijme a co uz by bylo lepsi odmitnout. Cele to patri k tarofu, hostitel se snazi byt tim nejlepsi hostitelem ale host musi take spravne hrat svou roli, prijimat, zdvorile odmitat nebo ve spravnou chvili pomoci hostiteli uchovat tvar. Jednou se nam stalo ze nas nekdo na ulici pozval na veceri, ale ve skutecnosti to byla jen vyjadreni sympatii, ne skutecna nabidka. Jindy, kdyz jsme stopovali mezi dvema mesty a Julie se zminila ze nam chutnaji datle, ridic kamionu stavel v nekolika obchodech aby nam nejake koupil, nastesti se nam ho po par pokusech podarilo zastavit.

Jsme v Yazdu, bydlime u Aliho, ktery si CS pekne uziva a v jeho byte potkavame spoustu lidi. Spolu s nim a trojici erasmus-studentu z Istanbulu se vydavame na vylet do pouste s dunami situovane nedaleko osady s plantazemi datlovych palem a dalsi den prozkoumavame stare hlinene ruiny vesnic roztrousenych v okoli mesta. Yazd samotny je jedno z nejstarsich osidlenych mest v historii, rika se ze je osidleno po sedm tisic let. Jeho stare centrum ma podobu labyrintu hlinenych staveb a podloubi ve kterych je zazitek se prochazet o objevovat co vse se da ze zeme postavit, nekolikapatrove budovy, obri brany s oblouky. Hrany domu nejsou ostre ale jemne zaoblene. Kdyz vysplhame na strechu nektere z budov, rozleha se pod nami mesto z hliny, okrove zdi domu, nekdy hladke nekdy rozhlodane zubem casu, nad tradicnimi kopulovitymi strechami se tyci hranate veze lapajici vitr a zajistujici prastary system ventilace. Atmosfera Yazdu je velice pratelska, mnoho lidi nas na ulici zastavuje nebo na nas vola z auta projizdejiciho kolem nas. Jako turiste jsme tu kuriozita a zaroven jsme ti komu je nutno ukazat ze iranci nejsou takovi jak se o nich traduje. Kdyz jdeme na vyborny ovci kebab do male pasaze pod husseini Amira Chakhmaqa, pokazde nam od ostatnich hostu skonci na taliri nekolik zeleznych tycek s porci masa navic. Zazitek je tu i samotny nakup chleba, kdyz na cloveka prijde rada, houkne na pekare pozadovany pocet chlebu a ten mu je naserviruje cerstve a vonave primo z pece, jeste tak horke ze kazda pekarna ma specialni stoly na kterych si je zakaznici nechavaji trochu vychladnout nez si je odnesou v satku zabalene domu a behem cekani ozdibuji krupave kousky. Ani tady nemusime stat ve fronte a nekdo nas vzdy postrci na jeji zacatek.

Kdyz se pak vecer unaveni vracime k Alimu domu, posedame s ostatnimi hosty okolo spolecne vecere a klabosime nad salkem caje a k tomu pokurujeme Qalyan, iranskou vodni dymku. Nekdy na pozadi hraje televize se spoustou iranskych kanalu prez satelit vysilanymi ze zahranici. BBC a dalsi zpravodajstvi v farsi, radio Farda vysilane z Prahy kvuli kteremu maji cesi problemy s vizy do Iranu, televizni show, hudebni videoklipy moderni perske muziky, vyzyvave a bez cenzury, bez hijabu (satku prez hlavu). Podobne kanaly jsou samozrejme zakazane, ale satelit je ve vybave vetsiny domacnosti. Stejne jako zakaznany alkohol ktery se da draze koupit na cernem trhu nebo dokonce objednat s dovazkou az do domu pokud clovek zna spravne cislo na ktere zavolat (lahev whisky prijde asi na 80 USD). V domacnostech se poradaji tajne vecirky s muzikou, tancem a opijenim se, specialne lide z Teheranu jsou prosluli svym bohemskym zivotem. Trest za pristizeni s lahvi alkoholu je barbarsky, podle zakona ceka vinika spraskani holi. Policie hrisne domacnosti spise prehlizi, vzdy se to da ale pouzit jako dobra zaminka pokud je treba nekoho postrasit nebo potrestat.

Ali, stejne jako vetsina mladych irancu, studuje vysokou skolu. Nejradeji by se nejak vyhnul povinne vojenske sluzbe, ale bez jejiho absolvovani nedostane pas a nemuze se tudiz vydat za hranice sve zeme, coz je jeho sen. Pravdepodobne bude studovat jeste dal, vitat u sebe doma cestovatele z nejruznejsich zemi a tak aspon nejak kompenzovat fakt ze ted za hranice sam nemuze.

Ali se nam zminil o tradicni vydatne snidani, dlouho pnevahame a uz se z muzske casti hostu rodi tym vydavajici se pristiho rana na kulinarskou expedici. Abychom dostali nejlepsi kousky musime vyrazit opravdu brzo, vstavame v pul pate a s jeste slepenyma ocima cekame v rannim mrazu na taxik ktery nas odveze do mesta. Vchazime do prujezdu pod silnici kde se prave otevira mala jidelna, spolu s nami do bile kachlickovane mistnosti vchazi nekolik dalsich zakazniku. Ceka nas Kale var poce, snidane pro lidi co tezce pracuji a potrebuji energii na cely den. Restaurater odklapi poklici hrnce kde se celou noc varilo nekolik ovcich hlav spolu s nohami, ve vzduchu se objevuje se oblak pary a do nosu nas uderi silne ovci aroma. Prvni zakaznici si odnasi jazyky a my si na zacatek davame polevku – silene mastny bujon do ktereho si lameme cerstvy chleba dodavany z pekarny za rohem. Navrch jeste dostavame krehke maso a tuk z tvare zalite naberackou bujonu a objednavame si jeste porci ovciho mozku ktery chutna trochu jako jemnejsi jatra. Je to vyborne, ale zaludek dostava peknou pecku, vidim jak v chladu bujon tuhne v bilou tucnou vrstvu, v brise citim tezko a mam pocit ze mi tuk vyteka nosem i osima. Ali vyrazi do prace a my jdeme travit na Veze Ticha – dve veze postavene na kamenitych kopcich na kraji mesta a ktere kdysi slouzily jako zoroatrianske pohrebiste.

Po tydnu stravenem v Yazdu se vydavame na dalnici a stopujeme do Esfahanu. Lide tu autostop moc neznaji ale presto se nakonec dopravime kam potrebujeme. Na kraji mesta zjistujeme kde vlastne jsme a jak se dostaneme k nasemu pristimu hostiteli. Na ulici stavime mlady par a ptame se na nasi pozici a autobus. Nemluvi moc anglicky, tak privedou z domu otce, spolecne telefonuji nasemu hostiteli, pak startuji auto a sami od sebe nas vezou na misto schuzky s nasim kontaktem Moradem. Na rozloucenou dostavame jeste telefonni cislo kdybychom nahodou nekdy neco potrebovali. S Moradem pak nasedame do taxiku a veze nas ke svemu priteli Mortezovi u ktereho budeme bydlet. Cestou se bavime o Iranu, stejne jako vetsina mistnich se nas pta na nas nazor, ujistuje se, ze nevidime Iran jako zemi teroristu a fanatiku a nadava na vladu. Predava nas Mortezovi a ten nas bere nejdrive na navstevu k rodine jeho tety kde prave slavi narozeniny jedne z dcer a kde nas ceka spolecna vecere. Bavi se s nami jeho bratranec fyzioterapeut ktery take zprostredkovava komunikaci s dalsimi cleny rodiny, sestry a pribuzne se na nas vyptavaji, jestli jsme svoji kolik mame deti, bratru a sester a a od vsech pak opet slysime nehezke komentare o iranske vlade a jeji politice.

Esfahan, nekolikrat hlavni mesto perske rise, je jedno z nejhezcich mest islamskeho sveta, perla perske architekury se spoustou tradicnich mesit vysperkovanych malovanymi modrymi kachlickami a s obrimi namestimi, rozlehlym bazaarem a oblouky zdobenymi mosty prez reku Zayandeh ktere se vecer rozsviti a kde se schazi davy lidi. V soucasnosti take asi turisticky nejnavstevovanejsi misto Iranu, moderni jedna a pulmilionova rusna metropole s ulicemi plnymi lidi a provozem na silnicich. Pulkilometru dlouhe Imamovo namesti je ted preplnene obchody nabizejicimi turistum rucne vyrabene koberce a vselijake suvenyry. Lide jsou stale sympaticti, ale uz o trochu mene nez v Yazdu a je citit atmosfera expandujiciho moderniho mesta.

K nasemu poteseni nachazime kousek od centra maly trh s obnosenymi svrsky a vetesi.

Jednou na ulici vidime zaparkovanou dodavku Volkswagen (stejnou jako nasi) s francouzkou poznavaci znackou, za steracem nechavame pozdrav s mailovou adresou. Tak potkavame Pierra a Eve, spratelime se a padneme si do oka tak, ze nakonec pokracujeme v ceste spolecne. Maji namireno do Yazdu odkud jsme prave prijeli, to nam ale nevadi, budeme tak mit moznost stravit par noci v jeho okoli, v hlinenych vesnickach a pousti. V Yazdu samotnem se nam take moc libilo.

Vracime se k Alimu, telefonujeme predem ze prijedeme, ale spojeni pokazde hned vypadne. Zvonime u dveri, Ali nam otvira a trochu zarazene nas zve dovnitr. Doma je prazdno, nejsou tam zadni hoste, coz zde neni zvykem. Potahujeme z vodni dymky a dozvidame se ze Aliho si zavolali na rozhovor z mistni tajne policie. Ta se nejak dozvedela ze u nej nejakou dobu zustavala dvojice z Argentiny, se kterou ma Iran pratelske vztahy asi jako s USA. Vyptavali se na spoustu veci a zkouseli zastrasovat aby Ali u u sebe cizince nenechaval, maximalne se s turisty potkaval na kavu nebo veceri. Neverime vlastnim usim. Iranska tajna sluzba je podle vseho velice efektivni, kdyz skupina irancu v exilu zacala vydavat persky porno casopis, vsechny hlavni aktery se jim pomoci ruznych lsti podarilo dostat do Iranu kde je cekaly nemale tresty a nektere dokonce smrt povesenim. Kdyz jsme byli v Yazdu minule, chteli jsme se s jednim klukem z Teheranu vydat jeho autem na vylet k ctyri tisice let staremu cedru, druhemu nejstarsimu stromu sveta. Nakonec jsme ale nikam nejeli, duvod byla nemoznost vysvetlit kde bydlime. Kdyby nas zastavila policie na jednom z mnoha checkpointu ktere tu jsou na mezimestskych silnicich casto, museli bychom pravdepodobne vysvetlovat kam jedeme, policie by kontrolovala nase viza a take kde bydlime. O CS se zminit nemuzeme a pokud bychom udali jmeno nejakeho hotelu policie by si to overovala a zjistila ze si vymyslime. Zkouseli jsme vymyslet nejakou historku ale vzdy se objevila nejaka trhlina diky ktere se ukazala jako nepouzitelna. Objevujeme dalsi tvar teto zeme, temnou a hrozivou. Ruka fanaticke vlady rdousici svobodu svych obyvatel. Jednou snad prijde zmena, ale tezko rict jestli to bude brzy. Vladu i prezidenta drzi pod palcem ajatolahove, obhajujici sve nesmyslne ciny a zakony nabozenstvim. Problem je ze populace je zde silne verici a i kdyz nebude sledovat vladu, bude nasledovat sve duchovni vudce kteri jsou pod vladou ajatolahu. Ti, kteri jsou proti vlade maji svazane ruce, viz nasilne potlacene protesty pri zmanipulovanych prezidentskych volbach v roce 2009. Tehdy policie dokonce zablokovala telefony aby se lide nemohli mezi sebou domlouvat a sirit zpravy o tom co se deje. Vlada take ovlada “velky firewall” – internetovy filtr zabranujici pristup ke strankam se zavadnym obsahem, od spravodajskych serveru prez porno az po youtube a site typu facebook.

Pujcujeme si tedy jen nekolik dek a karimatky, prejeme Alimu hodne stesti na dalsi pohovor ktery ho ceka v nedeli a po noci v hotelu vyrazime na nas vylet.

Cestou do vesnicky Kharanaq neodolame odbocce vedouci suchou krajinou nekam mezi hory a ztracejici se v neznamu. Opoustime hlavni silnici, sjizdime na prasnou kamenitou cestu a nechame se ji vest doprovazeni oblakem prachu co se za nami zveda. Obklopuje nas nehostinna mesicni krajina, z roviny prorezane vyschlymi koryty rek se zvedaji ostre skaly. Krome seschlych malych keriku neni nikde ani stopy po zivotu, nezafouka ani vitr. Pote co utichne motor auta zaslechneme vsudypritomne ticho. Daleko od vseho ruchu mest a vseho zivota. Ticho mi rve v usich. Uprostred mrtveho prazdna slysim vlastni krev jak mi bubla v zilach, slysim bzucici pohyb molekul okolo nas.

Varime veceri a povidame si. Slunce se ztraci za obrorem a prichazi zima. Neni tu nic kam by se schovalo denni teplo, jen kameni a pisek a tak jdeme brzy spat. S Julii se choulime do dek ve stanu pujcenem od Pierra a Eve. Citim jak mi nohy ohlodava mraz co tu v noci vladne a bezim do auta pro extra ponozky.

Dalsi den dorazime do Kharanaq, bloudime ruinami rozborene hlinene vesnice a rozhybavame ‘Shaking minaret’ a pak se vydavame smerem k pousti s dunami. Chceme si zkratit cestu prez poustni planinu, na mape je vyznacena cesta, ale kdyz se posunky ptame mistnich, vrti hlavami a naznacuji dalekohledy a pusky. Nechavame si tedy na zkratku zajit chut, v Iranu je spousta neoznacenych zakazanych mist na ktera nechceme zavitat s pak dokazovat ze nejsme zahranicni spioni jako se to stalo skupince nemcu na kolech co jsme potkali v Esfahanu. Mame pomale tempo, silnice vedouci oklikou okolo hor je dlouha a tak taborime nekde na pul cesty. Tentokrat jsme se na nocni zimu dobre pripravili, nasbirali jsme cestou drivi (i kdyz v pousti  to zrovna neni nejlehci ukol) a take jsme nedaleko taboriste posbirali igelitku plnou uschleho velbloudiho trusu. Grilujeme lilek, rajcata a cibuli a je nam dobre. Je trochu zamraceno a nebude dnes takovy mraz, v noci si dokonce sundavam ponozky i mikinu jake je mi horko.

Cestou k dunam stavime ve vesnice Hussein Abad, hlinene osade obklopene zahradami plnymi palem s datlemi a stromy s fialovymi pupeny ktere se brzy prerodi na pistacie. Bloudime labyrintem hlinenych zdi a kdyz po dlouhe dobe nekoho potkame, ptame se chorma?! chorma?! – zjistujeme jestli zde nekde muzeme koupit datle. Nakonec vime na ktere dvere zaklepat a mistni farmar pred nas stavi dva pytle, ochutnavame a prijimame pozvani na caj. Kdyz se loucime podava mi upracovanou ruku s dlani hrubou jako struhadlo.

Odpoledne dovadime v dunach a vecer kempujeme na hranici pisku a pevneho kameniteho podlozi. Mam pisek vsude, v kapsach, v usich i v koutkach oci. Fouka silny vitr a opet si rozdelavame ohen jinak bychom dlouho neprezili. V noci nas vitr strasi tim ze popostrkava okolo stanu obalu od susenek co tu pohazeli nejaci turiste, zni to jako by nekdo venku chodil a neustale nas to budi.

Vracime se do Yazdu a vzdavame myslenku vyrazit na nejake nove misto. S Julii uz jsme rocnim putovanim unaveni a nemame silu videt stale nove a nove veci, budovy a krajiny. Navic prave vrcholi smutecni oslavy behem kterych si siitsti muslimove pripominaji smrt Imama Husseina a cekaji je tridenni prazdniny. Jsou to tyto oslavy behem kterych se nekteri se bicuji zeleznymi dutkami a nekteri si rozbijeji hlavy kamenem. Nic takoveho jsme ale nevideli, jen jak lide zpivaji a busi se do hrudi a hlavy dlanemi. I to byl ale zazitek.

Posledni zastavka nas ceka v Tabrizu, v azerbajdzanske casti zapadniho Iranu. Je to tu uplne jine, lide jsou hodne promiseni s turky a okolni vesnicky jsou plne azeru v barevnych satech. Po dvou dnech ve meste se vydavame na stop na okraj mesta. Po par minutach cekani nasedame do auta, je trochu tezke vysvetlit proc nejedeme autobusem, mistnim autostop stale moc nerika prestoze jsme uz jen kousek od Turecka. Karim, nas ridic, nam rika ze kdybychom nebyli cizinci ale iranci, nikdo by nas zdarma nevzal. Kazdopadne mame stesti, jede az do dveste kilometru vzdaleneho hranicniho mesta Bazarganu. Po par minutach jizdy stavime a zve nas na caj, navrh jeste dostavame cokoladu se susenkou. Umi trochu anglicky, tak si muzeme cestu kratit konverzaci. Po nejake dobe stavime znovu na caj. Jdu zaplatit a kdyz se vracim vidim Karimuv nechapavy pohled. Vysvetlujeme ze se od nej nemuzeme prece nechat svez a jeste se nechat neustale zvat na caj. Karim sedi, kouka smutne do zeme a vidim ze to, ze nas znovu nemohl pozvat na caj ho uprimne boli. Vidim ze mistni pohostinnost stale jeste nechapu.

V Bazarganu se loucime, Karim nam dava svoje telefonni cislo at se ozveme az budeme opet v Iranu, muzeme jet spolecne na vylet, jsou tu pekne jeskyne a vubec azerbajdzanska krajina je nadherna. Rozhodne bych to to tu chtel videt na jare nebo v lete kdyz jsou vsechny ty kopce zelene.

Po chvili jsme na druhe strane hranice. Zkousime zastavit turecke kamiony, do Istanbulu to mame jeste nejakych patnactset kilometru, ale za dva dny jsme tam. Nejlepsi byl druhy stop, vysmati turecti kamionaci Ferhad a Figzet, se zastavkami na nekonecne rundy silneho tureckeho caje, s nonstop zapnutou tradicni tureckou muzikou a neskomirajici dobrou naladou. Kdyz jsme se ve meste loucili, jeste nas pozvali na snidani at nebloudime probouzejicim se Istanbulem s prazdnymi zaludky.

Mimochodem, vsechna jmena nasich iranskych pratel v tomto clanku jsou smyslena ...