1.9. Proletame nizko nad sidlistem malych domku a vystupujeme na malem letisti v Madrasu, ktery ted nazyvaji mene romantickym jmenem Chennai. Pani u pasove kontroly me nepoznava na fotce a posila me ke kolegovi, ten si me stejne jako ona minutu zkoumave prohlizi a nakonec usoudi, ze to jsem prece jen ja. Zkoumame s Julii moji asi 8 let starou fotku a toho kluka s baculatou nevinnou tvari ozdobenou bradkou take nepoznavame...
Tak a je to, jsme v Indii. V zemi kam se mi dlouho nechtelo, ale osud nas sem presto svymi krivolakymi ulickami dovedl. Nechtelo se mi sem jednak kvuli davum hipiku co do Indie jezdi opijet se konopnymi napoji a kouri caras, vsem travellerum co sem maji namireno a nemuzou si Indii vynachvalit. To se mi nezda, ze by to byl takovy raj na zemi, nekde musi byt nejaky hacek. Na druhou stranu se da slyset ze Indie uz neni to co kdysi, spousta mist je turismem znicena. Druhy duvod byla obava co vse tu muze clovek spatrit. Indie je extremne chuda (lepe receno cast jejiho obyvatelstva), prelidnena zeme zahlcena spoustou zmrzacenych zebraku, deti zijici na ulici, a pry dalsi veci se kterymi se clovek tezko vyrovna ... Behem nasi cesty se ale spousta veci v pohledu na svet zmenila, vime ze i zeme trpici navaly turistu ukryvaji stale magicka mista, ne kazdemu se libi stejne veci takze ne kazdy jezdi vzdy na stejne misto, staci jen hledat. Take jsme jiz ledacos videli, mluvili s mnozstvim lidi a kazdy z rozhovoru nas posunul o kousek dal (velkou dil v tom patri Danovi z Chengdu). Pokud ma clovek otevrene oci a nastrezene usi, setka se behem cesty s takovym mnozstvim odlisnych realit a zivotu, dobrych i spatnych, chudych i bohatych, ze to vystreli jeho mozek z male uzavrene sedive planety do barevneho vesmiru nekonecneho poctu zpusobu vnimani sveta. Zkratka moje smysly se ted citi mnohem lepe pripravene nasat skutecnost co nas zde ceka.
Nastupujeme do lidmi naplneneho vlaku plniciho ve meste funkci metra. Hned ode dveri se k nam nastavuje prazdna dlan zeny sedici na zemi, zatimco druhou rukou naznacuje "jidlo". Vagon se uz ale dava do pohybu, rychle se vtesnavame dovnitr mezi cestujici. Vetsina muzskych je nezavisle na statutu oblecena do kosile a kalhot a jako vyjimku potvrzujici pravidlo, nekolik z nich ma svetly sarong, kus latky zavazane kolem pasu. Zeny jsou obleceny do sari, dlouhych pruhu barevne latky s nejruznejsimi vzory omotanych kolem celeho tela nebo do kompletu kalhot a satu s kratkou sukni. Pote pokracujeme kousek autobusem, ptame se kde musime vystoupit, cela posadka nam ochotne pomaha a dava pozor abychom neprejeli. Tohle je tu hned od zacatku sympaticke. Indove se s navstevniky jejich zeme radi bavi a mnohokrat se k nam nekdo otoci jestli nechceme pomoct, temer se neda ani samostatne kouknout do mapy. Casto ke komunikaci s nami ani nepotrebuji zaminku, proste nas na ulici zastavuji a zjistuji ze ktere zeme jsme, zajimaji je nase jmena a pokud jim to jejich znalosti anglictiny dovoli, ptaji se na dalsi veci. Je to na dennim poradku, jsou dny kdy cloveka zastavi patnactkrat ci dvacetkrat. Kazdopadne to, ze velka cast lidi mluvi anglicky je pro nas od Ciny velky pokrok, znamena to pro nas konec komunikace skrze nejroztodivnejsi posunky jako predvadeni parni lokomotivy nebo vyroby jogurtu.
Je sice jeste rano ale v Madrasu jiz vladne vedro, zmaceni slanym potem sledujeme mesto ubihajici za okny. Spinave zdene domy plne obchodu v prucelich jsou cas od casu vystridane proutenou chatrci. Autobus klickuje a prodira se proudem ostatnich vozidel, motorek a zlutocernych trikolek-motoriksu kterym tu prezdivaji "auto". Pravidla nejsou zadna, prednosti ani se casto nerespektuji barvy na semaforech, snad jen krome prava vetsiho a silnejsiho. Vsichni nejak navzajem vyhybaji, miji se v tesne vzdalenosti nekolika milimetru a pritom bez ustani troubi aby na sebe upozornili nekonecne davy kolemjdoucich a cyklistu motajicich se do cesty. Troubi na kazdou prekazku co se objevi, na kazdou kravu kterych se tu po ulicich volne potuluji desitky. Nekonecny pohyb viri oblaka prachu jez ma sotva cas dosednout zpet na zemi pokrytou barevnou a obcas pekne zapachajici smeskou odpadku. Ve vlhkem horku dostavaji nase smysly sok na vsech frontach, zaplava zvuku, pachu a barev, vse jakoby zesilene 100kW zesilovaci. Hned na zacatek koncertu vybalila Indie svuj nejlepsi a nehlasitejsi repertoar. Dalsi den se z predmesti vydavame do mesta, kus vlakem a pote pesky vice do centra, do muslimske ctvrti Triplicane. O neco mene prachu, o neco mene neporadku, ale o to vice lidi, o to vice provozu, mnohem vice pohybu a hlavne hluku, kazde zatroubeni se nam zavrtava do hlavy jako vrtacka s rozzhavenym vrtakem. Konecne nam to dochazi, takhle to v zemi s druhou nejvetsi populaci nasi planety bude vsude.
S nasi hostitelkou Stefanie se jdeme podivat do mista kde pomaha jako dobrovolnice, do domu kde pecuji asi o 500 bezdomovcu sebranych z ulice. Staraji se o mnoztvi nemocnych lidi co se jen sotva pohnou, starsich nebo jinych pripadu kteri by se o sebe sami nepostarali. Je tu i oddeleni s mentalne postizenymi, vyrabeji tu pohlednice a papirove kvetiny. Provozuji take velky second hand kde prodavaji sortiment vseho mozneho – od satu prez elektronicke haraburdi az po knihy a nabytek jez dostali od darcu a vytezek slouzi jako prispevek na financovani chudobince. Byli jsme prekvapeni jak tu o lidi z ulice pekne pecuji, vsichni vypadaji stastne a chteji si s nami potrast rukou, skoda jen ze do vseho motaji toho Jezise. Mimochodem, takove mnoztvi kostelu jako v Indii jsem predtim nikde nepotkal, v Chennai stoji na kazdem druhem rohu. Misionari tu na jihu Indie odvedli peknou praci.
6.9. Diky sve odlehlosti a take mocnym, silne vyzbrojenym dynastiim unikl jih Indie vpadum a vlivu muslimu ze severu ktere v pozdejsich zmenily dobach tvar severu. Tomu vdeci za uchovani si bohate kultury, site svatych mist a starych hinduistickych chramu s do nebe sahajicimi gopurami, branami ve tvaru pyramid ozdobenymi tisici bohu. Rozhodli jsme se jedno poutnicke misto navstivit a proto po nekolika dnech z Chennai, rusneho a temer sedmimilionoveho chaotickeho mesta, ujizdime ochutnat neco z venkova. Pozadi Tiruvannamalai, jednoho z peti nejsvatejsich mist Tamil Nadu, tvori ruda hora Arunachala kde se Shiva (nicitel vseho spatneho) zjevil ve jako ohnivy falicky lingam aby tak ostatni ujistil o sve svrchovanosti nad Brahmou (stvoritel) a Vishnu (udrzovatel), ostatnimi bohy z hinduisticke svate trojice. Take zde zil a meditoval jeden z vyznamnych indickych guru Sri Ramana Maharishi, jez si jeste jako mlady uvedomil pomijivost tela slouziciho pouze jako schranka pro dusi a jehoz amulety, malovane obrazky ci samolepky si muzete koupit v cele Indii.
Splhame na svatou horu a dostava se nam pozvani na hinduisticky obrad Pooja v malem chramu na jejim upati. Na ritualu je znat ze pochazi z davne historie. Brahmin – hindiusticky knez odenny jen od pasu dolu, rozezniva v jedne ruce zvonek a nechava ho znit po temer cely prubeh ceremonie, zatimco druhou rukou opisuje ohnive kruhy pred sochou bohyne Durgy ktere je svatostanek zasvecen. Jak ritual postupuje dal, pridava se ke zvonku jeste jeden vetsi zvon a nakonec u stropu visici automat s bubny a cimbaly. Hluk se zvysuje, knez rychle strida ruzne kahany, svice a vonne esence kterymi krouzi pred sochou. Nevnimam uz nic jineho nez ohlusujici monotonni rytmus ktery me spolu s mihajicimi se plameny strhava deset tisic let zpet do minulosti, davno pred dobu kdy do Indie dorazili Aryani a nalezli zde uctivace kamene ve tvaru falu znazornujiciho Shivu. Najednou vse utichne, knez nam ozdobi celo bilou kridou a dostavame znameni at si sedneme na zem. Pak pred nas a dva verici kteri se ucastnili ritualu poklada list novin na ktery nam serviruje krupavou oplatku a banan, jidlo obetovane a posvecene behem ritualu. Kdyz vychazime ven, je uz tma. Pod nami se rozleha mesto z jehoz stredu se nade vse tyci gopury osvetlene reflektory. Vypadaji ted jako zvlastni kosmicke lode ktere pristaly uprostred mezi domy.
Na doporuceni lidi z chramu se dalsi den vydavame na posvatny okruh okolo hory. Vstavame v pul pate abychom stihli jeste ritual v chramu v centru mesta a pote vykracujeme smerem k hore. Nakonec se z toho vyklubala mene romanticka prochazka nez jsme cekali. Ctrnact kilometru dlouha cesta lemovana stovkami mensich ci vetsich chramu a svatych mist je bezpochyby "very holy", ale pro nas neverici barbary nema takove kouzlo kdyz vede cela po silnici s nekonecnym proudem autobusu a kamionu. Na nasi pouti potkavame zastupy babu, dredatych a vousatych svatych muzu v cervenych robach, kteri se ke konci zivota rozhodli zbavit se vsech pout (vcetne pouta k rodine), majetku a stravit zbytek zivota premitanim, meditaci a z velke casti take zebranim o almuznu a jidlo.
8.9. Travime nekolik dni v Pondicherry, byvalem hlavnim meste Francouzske Indie. Diky uvolnene a zrelaxovane atmosfere by se zde dalo pohodlne stravit nekolik tydnu, clovek si zde temer nepripada ani jako v Indii, hlavne ve vychodni casti mesta. Velke siroke tridy lemovane radami galskych domu, u more se po brehu tahne dlouha promenada kde se vecer prochazi davy lidi. Cim vic se clovek vydava na zapad, ulice se stavaji plnejsi, provoz hlucnejsi a vse se dostava vice do indickeho "normalu". Prochazime se mestem, zkoumame mistni jidelny a pomalu se zaciname orientovat v nabidce indickych jidel. K nasemu prekvapeni nejruznejsi kari ktera u nas v restauracich serviruji tu nejsou k dostani, clovek by si na ne musel zajit do luxusni restaurace. Misto toho je tu ale v jidelnach i na ulici nabidka excelentnich biriyani (cosi jako indicke rizoto) ryzovych knedliku idli a nekoncici rady placek – nafoukle poori, krupave dosa, cibulove uttapam, chlebove paratha ci chapati a dalsich. To je servirovane – nekdy na kovovych talirich, nekdy na bananovych listech – s malou miskou cockove omacky sambar a dalsi miskou s bilym palivym chutney do ktereho se vse namaci nebo se to proste jen na placku vylije. Oblibena volba je thalis, kdy cloveku naserviruji velky kovovy tac plny misek se vzorky nejruznejsich omacek a chutney. Navic thalis je v kazdem regionu jine a daji se tak pekne okusit typicke prvky mistni kuchyne. Vse se ji se rukama, lepe recenou pouze pravou protoze leva se pouziva v te mistnosti kam i kralove chodi sami. Tohle umeni jsme zacali trenovat uz v Malajsii a tak nemusime v jidelnach zebrat o vidlicky ci lzice. Pokud si clovek zrovna pochutnava na ryzi, nejriv ji poradne promicha s omackou, potom miskou z prstu trochu nabere a palcem vse soupne do pusy, dlan by mela zustat cista. Placky jsou trochu obtiznejsi, vyzaduje to jistou davku praxe odtrhnout z ni kousek pouze prsty jedne ruky, ten se pak vymaci v omacce a je to.
11.9. Prave zacina svatek Ganesh Chaturthi. Desetidenni festival venovany Ganeshovi, bohu prosperity a moudrosti ktery pomaha prekonavat prekazky. Ganesh nema lidskou hlavu, protoze jednou mu ji v nedorozumneni jeho otec Shiva usekl. Kdyz si to uvedomil privedl ho zpet k zivotu a nasadil mu hlavu prvniho zvirete ktere potkal – hlavu slona.
Na ulicich probiha specialni trh se spoustami malych hlinenych Ganeshu vyrabenych nekdy primo na miste. Lide sosky nakoupi, umisti je na oltare doma, kde jim kazdy den obetuji a slouzi male obrady. Mnozstvi vetsich soch se take objevi v ulicich kde jsou umisteny na mala podia ozdobena bananovymi listy, osvetlena barevnymi svetly a ze kterych vyhrava hlasita hudba. Na konci festivalu, nektere rodiny ale i drive, odvedou sochy Ganesu k mori, rece ci jezeru a behem ritualu je tam utopi.
12.9. Nechceme se nechat ukolebat uvolnenym Pondicherry a tak se presouvame autobusem do Bengaluru odkud pokracujeme vlakem dal. Koupili jsme si listky na druhou tridu, jednak chceme jeji konfort porovnat s hardseatem v Cine a take nemame jinou moznost, listky na vyssi tridy jsou uz davno vyprodane. Rozdil mezi cinskou a indickou nejlevnejsi tridou neshledavame zas tak velky. Stejne jako v Cine se cely vagon macka na tvrdych lavicich o ktere je velka pranice, lide nepohodlne spi vsede, nekdo i na novinach na zemi. Ten kdo ukoristi drevenou lavici zavesenou u stropu se o ni stejne drive nebo pozdeji deli s nekym dalsim. Vlakem probihaji obchodnicci nabizejici caj, smazene samosy nebo misky s biriyani, jen jsou tu narozdil od Ciny legalni. Kazdou hodinu se budim a snazim se najit pohodlnejsi pozici az se nakonec budim v Bijapuru. Cvrtmilionove mesto zapomenute na turisickych mapach, ktere bylo po trista let sidlem dynastie mocnych panovniku jez si zde vystaveli obri mauzolea, mesity a palace. Vse schovane za opevnujici zdi s mohutnymi sraznimi vezemi, vyzbrojenymi obrimi kanony branicimi hranice mesta. Na mape Indie jsme se posunuli o nejakych pet set kilometru smerem k severu, k horni hranici statu Karnataka a je to znat. Temer ciste hinduisticky jih vystridala hindu populace silne promisena s muslimskou komunitou, sokujici dil zen je tu od paty k hlave kompletne zahaleny v cernych burkach ve kterych maji jen maly otvor pro oci.
Bijapur ma krasne stredovekou atmosferu, mestem se od zapadniho konce hradeb na vychodni tahne hlucna trida, ze niz odbocuje nespocet malych rusnych ulicek. Ty se zamotavaji do spleti soucasnych domku a budov ci ruin puvodni sultanske citadely, ktera ted slouzi hlavne jako sidlo mistnim uradum pred kterymi vysedavaji desitky pisaru v turbanech, s psacimi stroji cekaji na prazdne formulare. Kroky nas dovedou k obri mesite Jama Masjid se stroze jednoduchou architekturou haly plne masivnich sloupu a otevirajici se na rozlehle nadvori s archou. Jindy staneme pred budovou s minaretem a malym bazenem zaplnujici cele jeji vnitrni nadvori nebo pred Mithari Mahalem, tripatrovym domem s umne tesanymi ornamenty zdobicimi okna a minarety. Na okrajich mesta z obranne zdi vyrustaji masivni siroke veze na jejichz vrscich jsou dlouhe kanony zdobene muslimskymi motivy. Nejvetsi z kanonu, Malik-e-maidan, pet set tun tezka zelezna bestie, truni ale primo na hradbach mesta. Hlaven dela je vohotovena jako hlava lva pozirajici slona, symbol islamu bojujiciho s hinduismem. Pamatky zde nejsou jako ostatni na ktere jsme zvykli, zadne ciste zarici budovy. Vse, nove i stare, nese na sobe patinu casu, zahnedla omitka padajici ze zdi na kterych si ocividne a uz dlouho pochutnava zub casu, spinave hlinene ulicky po kterych se prohaneji kocary s konmi, konkurence vsudypritomnym motoriksum.
Jako by tu kdysi stala slavna rise, ze ktere nekdo unesl vsechny sultany a dvoranstvo, rozboril honosne brany a citadely a z dzungle malomesta co ji pohltila ted vykukuji jen jeji nahodile roztrousene zbytky. Jeden z mistnich zachovanych skvostu je Golgumbaz stojici u vychodni hranice mesta, ohromne mausoleum ze sedmnacteho stoleti pysnici se druhym nejvetsim domem na svete, o nekolik metru vetsi kopuli ma uz jen Svaty Petr v Rime. Osmihrannymi vezemi po stranach budovy se da vystoupat sedm pater az do prostranstvi primo pod domem, do Septajici galerie. Akustika prostoru tu lame zvuk sestadvacetkrat nez behem temer pul minuty odezni. Kdyz tu clovek stoji, pripada si jakoby zesilel, vsechny zvuky a hlasy proletavaji kolem a navzajem se prehlusuji v nekonecne ozvene, odrazejici se pod gigantickym domem. Nakonec se nam podarilo byt tu chvili sami, akustika nam dovolila dorozumivat se septem, zesilenym a nesoucim se echem z jedne strany galerie na druhy, vzdaleny neco prez ctyricet metru. Stari konstrukteri byli vytecni kouzelnici.
16.9. Bezne se Ganeshuv festival slavi deset ci jedenact dni, ale v Bijapuru slavi pouze pet. To znamena, ze dnes je konec oslav a take jako je to s vetsinou festivalu v Indii, posledni den se rovna jejich vyvrcholeni. Po koncertu tradicni hudby z Karnataky, ktery jsme videli predevcirem, jsme zvedavi, co se bude dit. Prochazime se trzistem a z terasy na jednom z domu pozorujeme zmatek pod nami. Tim najednou projede vuz nalozeny metrovou soskou Ganeshe a doprovazeny skupinou bubeniku pokrytych barvou. Divoce busi do bubnu ci cimbalu a hlavy jim zari do dalky nanosem syte cerveneho prasku. Chvili blokuji dopravu na krizovatce uprostred mesta, pak se opet rozjedou, zmizi za rohem a zvuky bubnu se pomalu ztrati pod obvyklou hladinou hluku a klaksonu. Po par minutach nasleduje dalsi vuz, na korbe maji sochu vetsi a take maly soundsystem ze ktereho na plne pecky vyhrava indicka tradicni muzika. Zustavame jeste na terase az do setmeni a kdyz pak na ulici objevi dalsi vuz, vydavame se spolu s nim. Pred malou dodavkou kraci ctyri zeny na hlavach nesouci stojany s rozehnutymi lampami a pruvod uzavira skupina hudebniku vyhravajicimi na bubny a klarinety. Skupina lidi pridavajici se k vozu se zvolna zvetsuje a odbocujeme z hlavni tridy do jedne z mensich ulicek. Vzduchem letaji delobuchy a po desitce minut dorazime k budove s bazenem co jsme objevili pred par dny. Prostranstvi osvetleno svetlometem, za branou sedi nekolik policistu hlidajicich aby nekdo nedelal moc velkou neplechu. Je tu docela dost lidi, hlavne deti pobihajicich vsude okolo a tak je pekne veselo. Z mesta prichazi ci prijizdi skupinky lidi prinasejici sve Ganeshe, cas od casu se objevi vetsi auto nalozene hlasitym soundystemem a doprovazene malym davem. Z prostranstvi vedou na dlazdeny dvorek dole u bazenu schody, jedno z vozidel to v nadseni neubrzdilo a konci s prednim kolem ve vzduchu, nebezpecne naklonene dolu, vsichni ho zvedaji a tlaci zpet. Dole u vody je potom nekolik stolu na kterych se provede se soskou maly obrad, obetuje se ji jidlo ktere se rozda okolnimu davu, obslouzi se kvetinami a ohnem a nakonec leti hlineny Ganesh do vody a ztrati se v cerne hlubine. Nektere sosky jsou male a obrad jim slouzi jen otec s detmi, jindy na stole skonci tezka velka socha doprovazena pocetnou skupinou lidi pokrytych barvou, ktera cely obrad provazi hlasitym jasanim. Hodne lidi se s nami chce seznamit, stejne jako mnohokrat na ulici nas lide zastavuji a ptaji se odkud jsme a jak se jmenujeme, kdyz se to stane stokrat za vecer muzeme se tim nechat unudit nebo z toho mit uz jen legraci, radsi volime druhou variantu. Diky tomu ze jsme stredem pozornosti nam take (ke smule deti) vetsina lidi nosi obetovane jidlo, tolik burizonu a cukrkandlu mi v zivote rukama neprosla, nastesti jsou tu ty deti kterym to muzeme vse predat dal. Po nejake dobe uz zaciname mit dost a tak se pomalovani cervenou barvou vydavame smerem k domovu.
Potkavame ale jeden extra velky pruvod s extra velkym soundsytemem, zastup deti nam blokuje cestu a musime zpatky. Chlapici doprovazejici vuz maji plne kapsy delobuchu velikosti golfovych micku, ktere v kratkych intervalech hazi pred kola traktoru tahnouciho vozik se sochou a aparaturou. Ulici osvetluji ohlusujici exploze. Ve zmatku prehlizim jeden z delobuchu ktery se prikutalel nebezpecne blizko a jeste nekolik minut potom co jsem zaregistroval malou tlakovou vlnu mi piska v hlave. Premyslim kolik lidi behem podobnych svatku prijde o zivot nebo aspon o nejakou cast tela. Nemam cas premyslet dlouho, deti se rozhodly ze musim tancovat v cele pruvodu pred traktorem a desitky malych hnedych indickych rukou me tlaci pod jeho kola kde se spolecne kroutime do rytmu hlasite indicke muziky. Zaroven s tim kladou z druhe strany dospelaci jednu petardu za druhou, ty se v tom vsem pohybu daji lehce prehlidnout a nekolik mi jich vybuchuje temer pod sandaly. Asi po tretim vybuchu zacinam mit obavy o svuj sluch a bezpecnost vubec a snazim se uniknout z cela pruvodu. Deti spolu s dospelaky me ale strkaji zpatky a volaji "dance, have fun! have fun!" Nastesti uz ale dorazime k bazenu kam se pujde koupat Ganesh a me se docela ulevi.
Chvili jeste zustavame a ucastnime se nekolika obradu, obdarovavame sosky ryzi a kytkami az toho nakonec mame opravdu dost a jdeme spat. Jeste v pokoji hotelu slysime jak cele mesto duni muzikou a otrasa se explozemi. Zaviram oci, hlavou se mi honi chaoticka paleta divokych barev, koreni, ohne, sosek bohu, kokosu, zlutooranzovych kvetin, nevinne se smejicich tvari a toho neustale pritomneho hluku. Asi takovy je ted muj pocit z Indie, pomalu ji zacinam prichazet na chut.
Tak a je to, jsme v Indii. V zemi kam se mi dlouho nechtelo, ale osud nas sem presto svymi krivolakymi ulickami dovedl. Nechtelo se mi sem jednak kvuli davum hipiku co do Indie jezdi opijet se konopnymi napoji a kouri caras, vsem travellerum co sem maji namireno a nemuzou si Indii vynachvalit. To se mi nezda, ze by to byl takovy raj na zemi, nekde musi byt nejaky hacek. Na druhou stranu se da slyset ze Indie uz neni to co kdysi, spousta mist je turismem znicena. Druhy duvod byla obava co vse tu muze clovek spatrit. Indie je extremne chuda (lepe receno cast jejiho obyvatelstva), prelidnena zeme zahlcena spoustou zmrzacenych zebraku, deti zijici na ulici, a pry dalsi veci se kterymi se clovek tezko vyrovna ... Behem nasi cesty se ale spousta veci v pohledu na svet zmenila, vime ze i zeme trpici navaly turistu ukryvaji stale magicka mista, ne kazdemu se libi stejne veci takze ne kazdy jezdi vzdy na stejne misto, staci jen hledat. Take jsme jiz ledacos videli, mluvili s mnozstvim lidi a kazdy z rozhovoru nas posunul o kousek dal (velkou dil v tom patri Danovi z Chengdu). Pokud ma clovek otevrene oci a nastrezene usi, setka se behem cesty s takovym mnozstvim odlisnych realit a zivotu, dobrych i spatnych, chudych i bohatych, ze to vystreli jeho mozek z male uzavrene sedive planety do barevneho vesmiru nekonecneho poctu zpusobu vnimani sveta. Zkratka moje smysly se ted citi mnohem lepe pripravene nasat skutecnost co nas zde ceka.
Nastupujeme do lidmi naplneneho vlaku plniciho ve meste funkci metra. Hned ode dveri se k nam nastavuje prazdna dlan zeny sedici na zemi, zatimco druhou rukou naznacuje "jidlo". Vagon se uz ale dava do pohybu, rychle se vtesnavame dovnitr mezi cestujici. Vetsina muzskych je nezavisle na statutu oblecena do kosile a kalhot a jako vyjimku potvrzujici pravidlo, nekolik z nich ma svetly sarong, kus latky zavazane kolem pasu. Zeny jsou obleceny do sari, dlouhych pruhu barevne latky s nejruznejsimi vzory omotanych kolem celeho tela nebo do kompletu kalhot a satu s kratkou sukni. Pote pokracujeme kousek autobusem, ptame se kde musime vystoupit, cela posadka nam ochotne pomaha a dava pozor abychom neprejeli. Tohle je tu hned od zacatku sympaticke. Indove se s navstevniky jejich zeme radi bavi a mnohokrat se k nam nekdo otoci jestli nechceme pomoct, temer se neda ani samostatne kouknout do mapy. Casto ke komunikaci s nami ani nepotrebuji zaminku, proste nas na ulici zastavuji a zjistuji ze ktere zeme jsme, zajimaji je nase jmena a pokud jim to jejich znalosti anglictiny dovoli, ptaji se na dalsi veci. Je to na dennim poradku, jsou dny kdy cloveka zastavi patnactkrat ci dvacetkrat. Kazdopadne to, ze velka cast lidi mluvi anglicky je pro nas od Ciny velky pokrok, znamena to pro nas konec komunikace skrze nejroztodivnejsi posunky jako predvadeni parni lokomotivy nebo vyroby jogurtu.
Je sice jeste rano ale v Madrasu jiz vladne vedro, zmaceni slanym potem sledujeme mesto ubihajici za okny. Spinave zdene domy plne obchodu v prucelich jsou cas od casu vystridane proutenou chatrci. Autobus klickuje a prodira se proudem ostatnich vozidel, motorek a zlutocernych trikolek-motoriksu kterym tu prezdivaji "auto". Pravidla nejsou zadna, prednosti ani se casto nerespektuji barvy na semaforech, snad jen krome prava vetsiho a silnejsiho. Vsichni nejak navzajem vyhybaji, miji se v tesne vzdalenosti nekolika milimetru a pritom bez ustani troubi aby na sebe upozornili nekonecne davy kolemjdoucich a cyklistu motajicich se do cesty. Troubi na kazdou prekazku co se objevi, na kazdou kravu kterych se tu po ulicich volne potuluji desitky. Nekonecny pohyb viri oblaka prachu jez ma sotva cas dosednout zpet na zemi pokrytou barevnou a obcas pekne zapachajici smeskou odpadku. Ve vlhkem horku dostavaji nase smysly sok na vsech frontach, zaplava zvuku, pachu a barev, vse jakoby zesilene 100kW zesilovaci. Hned na zacatek koncertu vybalila Indie svuj nejlepsi a nehlasitejsi repertoar. Dalsi den se z predmesti vydavame do mesta, kus vlakem a pote pesky vice do centra, do muslimske ctvrti Triplicane. O neco mene prachu, o neco mene neporadku, ale o to vice lidi, o to vice provozu, mnohem vice pohybu a hlavne hluku, kazde zatroubeni se nam zavrtava do hlavy jako vrtacka s rozzhavenym vrtakem. Konecne nam to dochazi, takhle to v zemi s druhou nejvetsi populaci nasi planety bude vsude.
S nasi hostitelkou Stefanie se jdeme podivat do mista kde pomaha jako dobrovolnice, do domu kde pecuji asi o 500 bezdomovcu sebranych z ulice. Staraji se o mnoztvi nemocnych lidi co se jen sotva pohnou, starsich nebo jinych pripadu kteri by se o sebe sami nepostarali. Je tu i oddeleni s mentalne postizenymi, vyrabeji tu pohlednice a papirove kvetiny. Provozuji take velky second hand kde prodavaji sortiment vseho mozneho – od satu prez elektronicke haraburdi az po knihy a nabytek jez dostali od darcu a vytezek slouzi jako prispevek na financovani chudobince. Byli jsme prekvapeni jak tu o lidi z ulice pekne pecuji, vsichni vypadaji stastne a chteji si s nami potrast rukou, skoda jen ze do vseho motaji toho Jezise. Mimochodem, takove mnoztvi kostelu jako v Indii jsem predtim nikde nepotkal, v Chennai stoji na kazdem druhem rohu. Misionari tu na jihu Indie odvedli peknou praci.
6.9. Diky sve odlehlosti a take mocnym, silne vyzbrojenym dynastiim unikl jih Indie vpadum a vlivu muslimu ze severu ktere v pozdejsich zmenily dobach tvar severu. Tomu vdeci za uchovani si bohate kultury, site svatych mist a starych hinduistickych chramu s do nebe sahajicimi gopurami, branami ve tvaru pyramid ozdobenymi tisici bohu. Rozhodli jsme se jedno poutnicke misto navstivit a proto po nekolika dnech z Chennai, rusneho a temer sedmimilionoveho chaotickeho mesta, ujizdime ochutnat neco z venkova. Pozadi Tiruvannamalai, jednoho z peti nejsvatejsich mist Tamil Nadu, tvori ruda hora Arunachala kde se Shiva (nicitel vseho spatneho) zjevil ve jako ohnivy falicky lingam aby tak ostatni ujistil o sve svrchovanosti nad Brahmou (stvoritel) a Vishnu (udrzovatel), ostatnimi bohy z hinduisticke svate trojice. Take zde zil a meditoval jeden z vyznamnych indickych guru Sri Ramana Maharishi, jez si jeste jako mlady uvedomil pomijivost tela slouziciho pouze jako schranka pro dusi a jehoz amulety, malovane obrazky ci samolepky si muzete koupit v cele Indii.
Splhame na svatou horu a dostava se nam pozvani na hinduisticky obrad Pooja v malem chramu na jejim upati. Na ritualu je znat ze pochazi z davne historie. Brahmin – hindiusticky knez odenny jen od pasu dolu, rozezniva v jedne ruce zvonek a nechava ho znit po temer cely prubeh ceremonie, zatimco druhou rukou opisuje ohnive kruhy pred sochou bohyne Durgy ktere je svatostanek zasvecen. Jak ritual postupuje dal, pridava se ke zvonku jeste jeden vetsi zvon a nakonec u stropu visici automat s bubny a cimbaly. Hluk se zvysuje, knez rychle strida ruzne kahany, svice a vonne esence kterymi krouzi pred sochou. Nevnimam uz nic jineho nez ohlusujici monotonni rytmus ktery me spolu s mihajicimi se plameny strhava deset tisic let zpet do minulosti, davno pred dobu kdy do Indie dorazili Aryani a nalezli zde uctivace kamene ve tvaru falu znazornujiciho Shivu. Najednou vse utichne, knez nam ozdobi celo bilou kridou a dostavame znameni at si sedneme na zem. Pak pred nas a dva verici kteri se ucastnili ritualu poklada list novin na ktery nam serviruje krupavou oplatku a banan, jidlo obetovane a posvecene behem ritualu. Kdyz vychazime ven, je uz tma. Pod nami se rozleha mesto z jehoz stredu se nade vse tyci gopury osvetlene reflektory. Vypadaji ted jako zvlastni kosmicke lode ktere pristaly uprostred mezi domy.
Na doporuceni lidi z chramu se dalsi den vydavame na posvatny okruh okolo hory. Vstavame v pul pate abychom stihli jeste ritual v chramu v centru mesta a pote vykracujeme smerem k hore. Nakonec se z toho vyklubala mene romanticka prochazka nez jsme cekali. Ctrnact kilometru dlouha cesta lemovana stovkami mensich ci vetsich chramu a svatych mist je bezpochyby "very holy", ale pro nas neverici barbary nema takove kouzlo kdyz vede cela po silnici s nekonecnym proudem autobusu a kamionu. Na nasi pouti potkavame zastupy babu, dredatych a vousatych svatych muzu v cervenych robach, kteri se ke konci zivota rozhodli zbavit se vsech pout (vcetne pouta k rodine), majetku a stravit zbytek zivota premitanim, meditaci a z velke casti take zebranim o almuznu a jidlo.
8.9. Travime nekolik dni v Pondicherry, byvalem hlavnim meste Francouzske Indie. Diky uvolnene a zrelaxovane atmosfere by se zde dalo pohodlne stravit nekolik tydnu, clovek si zde temer nepripada ani jako v Indii, hlavne ve vychodni casti mesta. Velke siroke tridy lemovane radami galskych domu, u more se po brehu tahne dlouha promenada kde se vecer prochazi davy lidi. Cim vic se clovek vydava na zapad, ulice se stavaji plnejsi, provoz hlucnejsi a vse se dostava vice do indickeho "normalu". Prochazime se mestem, zkoumame mistni jidelny a pomalu se zaciname orientovat v nabidce indickych jidel. K nasemu prekvapeni nejruznejsi kari ktera u nas v restauracich serviruji tu nejsou k dostani, clovek by si na ne musel zajit do luxusni restaurace. Misto toho je tu ale v jidelnach i na ulici nabidka excelentnich biriyani (cosi jako indicke rizoto) ryzovych knedliku idli a nekoncici rady placek – nafoukle poori, krupave dosa, cibulove uttapam, chlebove paratha ci chapati a dalsich. To je servirovane – nekdy na kovovych talirich, nekdy na bananovych listech – s malou miskou cockove omacky sambar a dalsi miskou s bilym palivym chutney do ktereho se vse namaci nebo se to proste jen na placku vylije. Oblibena volba je thalis, kdy cloveku naserviruji velky kovovy tac plny misek se vzorky nejruznejsich omacek a chutney. Navic thalis je v kazdem regionu jine a daji se tak pekne okusit typicke prvky mistni kuchyne. Vse se ji se rukama, lepe recenou pouze pravou protoze leva se pouziva v te mistnosti kam i kralove chodi sami. Tohle umeni jsme zacali trenovat uz v Malajsii a tak nemusime v jidelnach zebrat o vidlicky ci lzice. Pokud si clovek zrovna pochutnava na ryzi, nejriv ji poradne promicha s omackou, potom miskou z prstu trochu nabere a palcem vse soupne do pusy, dlan by mela zustat cista. Placky jsou trochu obtiznejsi, vyzaduje to jistou davku praxe odtrhnout z ni kousek pouze prsty jedne ruky, ten se pak vymaci v omacce a je to.
11.9. Prave zacina svatek Ganesh Chaturthi. Desetidenni festival venovany Ganeshovi, bohu prosperity a moudrosti ktery pomaha prekonavat prekazky. Ganesh nema lidskou hlavu, protoze jednou mu ji v nedorozumneni jeho otec Shiva usekl. Kdyz si to uvedomil privedl ho zpet k zivotu a nasadil mu hlavu prvniho zvirete ktere potkal – hlavu slona.
Na ulicich probiha specialni trh se spoustami malych hlinenych Ganeshu vyrabenych nekdy primo na miste. Lide sosky nakoupi, umisti je na oltare doma, kde jim kazdy den obetuji a slouzi male obrady. Mnozstvi vetsich soch se take objevi v ulicich kde jsou umisteny na mala podia ozdobena bananovymi listy, osvetlena barevnymi svetly a ze kterych vyhrava hlasita hudba. Na konci festivalu, nektere rodiny ale i drive, odvedou sochy Ganesu k mori, rece ci jezeru a behem ritualu je tam utopi.
12.9. Nechceme se nechat ukolebat uvolnenym Pondicherry a tak se presouvame autobusem do Bengaluru odkud pokracujeme vlakem dal. Koupili jsme si listky na druhou tridu, jednak chceme jeji konfort porovnat s hardseatem v Cine a take nemame jinou moznost, listky na vyssi tridy jsou uz davno vyprodane. Rozdil mezi cinskou a indickou nejlevnejsi tridou neshledavame zas tak velky. Stejne jako v Cine se cely vagon macka na tvrdych lavicich o ktere je velka pranice, lide nepohodlne spi vsede, nekdo i na novinach na zemi. Ten kdo ukoristi drevenou lavici zavesenou u stropu se o ni stejne drive nebo pozdeji deli s nekym dalsim. Vlakem probihaji obchodnicci nabizejici caj, smazene samosy nebo misky s biriyani, jen jsou tu narozdil od Ciny legalni. Kazdou hodinu se budim a snazim se najit pohodlnejsi pozici az se nakonec budim v Bijapuru. Cvrtmilionove mesto zapomenute na turisickych mapach, ktere bylo po trista let sidlem dynastie mocnych panovniku jez si zde vystaveli obri mauzolea, mesity a palace. Vse schovane za opevnujici zdi s mohutnymi sraznimi vezemi, vyzbrojenymi obrimi kanony branicimi hranice mesta. Na mape Indie jsme se posunuli o nejakych pet set kilometru smerem k severu, k horni hranici statu Karnataka a je to znat. Temer ciste hinduisticky jih vystridala hindu populace silne promisena s muslimskou komunitou, sokujici dil zen je tu od paty k hlave kompletne zahaleny v cernych burkach ve kterych maji jen maly otvor pro oci.
Bijapur ma krasne stredovekou atmosferu, mestem se od zapadniho konce hradeb na vychodni tahne hlucna trida, ze niz odbocuje nespocet malych rusnych ulicek. Ty se zamotavaji do spleti soucasnych domku a budov ci ruin puvodni sultanske citadely, ktera ted slouzi hlavne jako sidlo mistnim uradum pred kterymi vysedavaji desitky pisaru v turbanech, s psacimi stroji cekaji na prazdne formulare. Kroky nas dovedou k obri mesite Jama Masjid se stroze jednoduchou architekturou haly plne masivnich sloupu a otevirajici se na rozlehle nadvori s archou. Jindy staneme pred budovou s minaretem a malym bazenem zaplnujici cele jeji vnitrni nadvori nebo pred Mithari Mahalem, tripatrovym domem s umne tesanymi ornamenty zdobicimi okna a minarety. Na okrajich mesta z obranne zdi vyrustaji masivni siroke veze na jejichz vrscich jsou dlouhe kanony zdobene muslimskymi motivy. Nejvetsi z kanonu, Malik-e-maidan, pet set tun tezka zelezna bestie, truni ale primo na hradbach mesta. Hlaven dela je vohotovena jako hlava lva pozirajici slona, symbol islamu bojujiciho s hinduismem. Pamatky zde nejsou jako ostatni na ktere jsme zvykli, zadne ciste zarici budovy. Vse, nove i stare, nese na sobe patinu casu, zahnedla omitka padajici ze zdi na kterych si ocividne a uz dlouho pochutnava zub casu, spinave hlinene ulicky po kterych se prohaneji kocary s konmi, konkurence vsudypritomnym motoriksum.
Jako by tu kdysi stala slavna rise, ze ktere nekdo unesl vsechny sultany a dvoranstvo, rozboril honosne brany a citadely a z dzungle malomesta co ji pohltila ted vykukuji jen jeji nahodile roztrousene zbytky. Jeden z mistnich zachovanych skvostu je Golgumbaz stojici u vychodni hranice mesta, ohromne mausoleum ze sedmnacteho stoleti pysnici se druhym nejvetsim domem na svete, o nekolik metru vetsi kopuli ma uz jen Svaty Petr v Rime. Osmihrannymi vezemi po stranach budovy se da vystoupat sedm pater az do prostranstvi primo pod domem, do Septajici galerie. Akustika prostoru tu lame zvuk sestadvacetkrat nez behem temer pul minuty odezni. Kdyz tu clovek stoji, pripada si jakoby zesilel, vsechny zvuky a hlasy proletavaji kolem a navzajem se prehlusuji v nekonecne ozvene, odrazejici se pod gigantickym domem. Nakonec se nam podarilo byt tu chvili sami, akustika nam dovolila dorozumivat se septem, zesilenym a nesoucim se echem z jedne strany galerie na druhy, vzdaleny neco prez ctyricet metru. Stari konstrukteri byli vytecni kouzelnici.
16.9. Bezne se Ganeshuv festival slavi deset ci jedenact dni, ale v Bijapuru slavi pouze pet. To znamena, ze dnes je konec oslav a take jako je to s vetsinou festivalu v Indii, posledni den se rovna jejich vyvrcholeni. Po koncertu tradicni hudby z Karnataky, ktery jsme videli predevcirem, jsme zvedavi, co se bude dit. Prochazime se trzistem a z terasy na jednom z domu pozorujeme zmatek pod nami. Tim najednou projede vuz nalozeny metrovou soskou Ganeshe a doprovazeny skupinou bubeniku pokrytych barvou. Divoce busi do bubnu ci cimbalu a hlavy jim zari do dalky nanosem syte cerveneho prasku. Chvili blokuji dopravu na krizovatce uprostred mesta, pak se opet rozjedou, zmizi za rohem a zvuky bubnu se pomalu ztrati pod obvyklou hladinou hluku a klaksonu. Po par minutach nasleduje dalsi vuz, na korbe maji sochu vetsi a take maly soundsystem ze ktereho na plne pecky vyhrava indicka tradicni muzika. Zustavame jeste na terase az do setmeni a kdyz pak na ulici objevi dalsi vuz, vydavame se spolu s nim. Pred malou dodavkou kraci ctyri zeny na hlavach nesouci stojany s rozehnutymi lampami a pruvod uzavira skupina hudebniku vyhravajicimi na bubny a klarinety. Skupina lidi pridavajici se k vozu se zvolna zvetsuje a odbocujeme z hlavni tridy do jedne z mensich ulicek. Vzduchem letaji delobuchy a po desitce minut dorazime k budove s bazenem co jsme objevili pred par dny. Prostranstvi osvetleno svetlometem, za branou sedi nekolik policistu hlidajicich aby nekdo nedelal moc velkou neplechu. Je tu docela dost lidi, hlavne deti pobihajicich vsude okolo a tak je pekne veselo. Z mesta prichazi ci prijizdi skupinky lidi prinasejici sve Ganeshe, cas od casu se objevi vetsi auto nalozene hlasitym soundystemem a doprovazene malym davem. Z prostranstvi vedou na dlazdeny dvorek dole u bazenu schody, jedno z vozidel to v nadseni neubrzdilo a konci s prednim kolem ve vzduchu, nebezpecne naklonene dolu, vsichni ho zvedaji a tlaci zpet. Dole u vody je potom nekolik stolu na kterych se provede se soskou maly obrad, obetuje se ji jidlo ktere se rozda okolnimu davu, obslouzi se kvetinami a ohnem a nakonec leti hlineny Ganesh do vody a ztrati se v cerne hlubine. Nektere sosky jsou male a obrad jim slouzi jen otec s detmi, jindy na stole skonci tezka velka socha doprovazena pocetnou skupinou lidi pokrytych barvou, ktera cely obrad provazi hlasitym jasanim. Hodne lidi se s nami chce seznamit, stejne jako mnohokrat na ulici nas lide zastavuji a ptaji se odkud jsme a jak se jmenujeme, kdyz se to stane stokrat za vecer muzeme se tim nechat unudit nebo z toho mit uz jen legraci, radsi volime druhou variantu. Diky tomu ze jsme stredem pozornosti nam take (ke smule deti) vetsina lidi nosi obetovane jidlo, tolik burizonu a cukrkandlu mi v zivote rukama neprosla, nastesti jsou tu ty deti kterym to muzeme vse predat dal. Po nejake dobe uz zaciname mit dost a tak se pomalovani cervenou barvou vydavame smerem k domovu.
Potkavame ale jeden extra velky pruvod s extra velkym soundsytemem, zastup deti nam blokuje cestu a musime zpatky. Chlapici doprovazejici vuz maji plne kapsy delobuchu velikosti golfovych micku, ktere v kratkych intervalech hazi pred kola traktoru tahnouciho vozik se sochou a aparaturou. Ulici osvetluji ohlusujici exploze. Ve zmatku prehlizim jeden z delobuchu ktery se prikutalel nebezpecne blizko a jeste nekolik minut potom co jsem zaregistroval malou tlakovou vlnu mi piska v hlave. Premyslim kolik lidi behem podobnych svatku prijde o zivot nebo aspon o nejakou cast tela. Nemam cas premyslet dlouho, deti se rozhodly ze musim tancovat v cele pruvodu pred traktorem a desitky malych hnedych indickych rukou me tlaci pod jeho kola kde se spolecne kroutime do rytmu hlasite indicke muziky. Zaroven s tim kladou z druhe strany dospelaci jednu petardu za druhou, ty se v tom vsem pohybu daji lehce prehlidnout a nekolik mi jich vybuchuje temer pod sandaly. Asi po tretim vybuchu zacinam mit obavy o svuj sluch a bezpecnost vubec a snazim se uniknout z cela pruvodu. Deti spolu s dospelaky me ale strkaji zpatky a volaji "dance, have fun! have fun!" Nastesti uz ale dorazime k bazenu kam se pujde koupat Ganesh a me se docela ulevi.
Chvili jeste zustavame a ucastnime se nekolika obradu, obdarovavame sosky ryzi a kytkami az toho nakonec mame opravdu dost a jdeme spat. Jeste v pokoji hotelu slysime jak cele mesto duni muzikou a otrasa se explozemi. Zaviram oci, hlavou se mi honi chaoticka paleta divokych barev, koreni, ohne, sosek bohu, kokosu, zlutooranzovych kvetin, nevinne se smejicich tvari a toho neustale pritomneho hluku. Asi takovy je ted muj pocit z Indie, pomalu ji zacinam prichazet na chut.
No comments:
Post a Comment