30.3. Z Oudomxai (Laos) uz mame namireno do Ciny. Zkousime se dostat na hranici stopem, ale nakladaky co nam stavi chteji castky nekolikanasobne vyssi, nez je cena za autobus. I kdyz smlouvame, nedari se nam dostat pod cenu listku, tak nakonec stavime jeden autobus.
Na hranici vstupujeme do velkolepe prosklene budovy kde nas ceka maly vyslech, ale jde to rychle a hladce a za par minut jsme na druhe strane. Jsme v Yunnanu, provincii tvorici jihozapadni hranici Ciny s Burmou (plnou mest s pohranicnimi trhy), Laosem a Vietnamem, tak trochu odriznutou od zbytku zeme divokymi pohorimi provincii Sichuan a Guizhou. Geograficky bohata krajina skyta vsechno od subtropickych dzungli po snehem pokryte hrebeny hor tahnouci se na sever az do Tibetu. Yunnan je domovem 28 etnickych skupin, ktere tvori temer polovinu jeho obyvatel. To vsechno a bohata historie regionu ho dela tak malo Cinou jak jen muze byt, ackoliv pritomnost Hanu (etnickych cinanu) a vliv cinske vlady je neprehlednutelny.
Do Jinghongu uz to dneska nestihneme, tak chytame minibus do Mengla, prvniho vetsiho mesta asi 40 kilometruza hranici. Krajina se podstatne promenila – kopce s vykacenym a vypalenym pralesem vystridaly stovky farem pestujici ovoce, zeleninu nebo caj, ryzova pole. Rozborena derava silnice se zmenila na nedavno vybudovanou dalnici provrtavajici hory mnozstvim tunelu. Ubytovavame se v hotelu, fasujeme velkou termosku s horkou vodou a jdeme na pruzkum mesta. CEkali jsme mnohem mensi mestecko s jednim namestim, ale misto toho nachazime mesto s zivouci hlavni tridou plnou obchodu, hlucnych baru, jidelen a prodejem s luxusnim zbozim tahnouci se nekolik kilometru. Jako tradicne jdeme do prvniho supermarketu kde muzeme zjistit ceny a cim se tu lide zivi. Nakupujeme bylinny caj, pytel cinskych datli a cinske pivo, ktere je v porovnanim se zbytkem Asie slabe (o 2-3% mene) takze se nam zda celkem a bez chuti a moc nefunguje. Sedame si na obrubnik pred obchodem, usrkavame pivo a pozorujeme srumec okolo nas. Jeste nez jdeme spat zkousime vybrat penize z bankomatu, ale ani jedna z nekolika masin nam nechce dat penize.
31.3. Kupujeme listky na autobus do Jinghongu – chybi nam nekolik yuanu (1Y = 3Kc), ale pani za prepazkou mava rukou a podava mi jizdenky. Trimajic v rukou papirek s nevylustitelnymi hieroglyfy se klanime a dekujem.
Prijizdime do Jinghongu, hlavniho mesta regionu Xishuangbanna. Vetsinu populace zde netvori Hanove, ale etnicke skupiny jako Dai (pribuzni thajcum) a prislusnici horskych kmenu jako Hani, Bulang, Jinuo, Wa a Lahu – kazdy kmen ma svoje tradice, ritualy a nabozenstvi, ackoliv byli donuceni vzdat se polonomadskeho zivota lovcu zvere, opustit bambusove chatrce a namisto toho se usadit v domech z cihel a pestovat ryzi. Vicemene jedine co jim cinska vlada nechala je barevne tradicni obleceni ktere pritahuje turisty a jejich objektivy, jinak by vlada chtela aby se chovali jako ostatni cinane.
S prazdnou penezenkou neuspesne zkousime dalsi a dalsi bankomaty. Po chvili potkavame par z Kanady a davame se do reci. Obdarovavaji nas sto yuany abychom nebyli uplne na mizine, tak jim davame na oplatku pruvodce Laosem, ktereho uz nebudeme potrebovat. Jdeme hledat hotel do zmeti cinskych znaku. Nastesti se tu daji poznat podle maleho stolku u vchodu do domu a tak se zkousime ptat na ceny. Jazykova bariera se zda neprekonatelna, absolutne nikdo nevladne anglictinou a na druhou stranu pokud zkousime vyslovit cinske fraze, odpovedi je nam nechapavy vyraz i presto, ze zkousime vselijak menit vyslovnost a tony vsech slabik ve vete. Nakonec vzdy musime ukazat prstem na patricnou vetu v male knizce s frazemi, kterou jsme koupili v Laosu. Aby toho nebylo malo, mame knizku s mandarinstinou – dialektem z prez dva tisice kilometru vzdaleneho Pekingu a vypada to ze zde se vyslovnost ridi uplne jinymi pravidly. Konecne mame levny hotel kousek od centra i autobusove stanice. Mimochodem, s cinskymi hotely jsme nad miru spokojeni, za stejnou nebo mensi cenu jako za spinave hotely v Indocine dostavame vetsinou velky pokoj s cistou posteli, koupelnou s teplou vodou ze solarniho ohrevu na strese, zachodem uvnitr, televizi a termoskou plnou horke vody na caj. Jedine co nam tu schazi je, ze uz si nemuzeme myt na zachode zadek. Z predchozich zemi jsme si na tento druh hygieny zvykli. Je to mnohem lepsi a cistejsi nez papir ke kteremu se ted musime vratit. Z bankomatu Bank of China dolujeme balik penez a po dlouhe dobe si uzivame pobytu ve meste. I kdyz jsou vsude spousty lidi, ve velkych sirokych ulicich se ztrati. Evidentne tu nejsou na cizince zvykli, casto potkavame zkoumave pohledy a lide na ulici se za nami otaci. Nez jsme vyrazili na cestu, par lidi nas od Ciny odrazovalo, ze pry tu nejsou pratelsti a vsechno je tu velky problem. Nase dosavadni zkusenost je ale opacna – lide jsou tu mili, cas od casu nas dokonce lide na ulici zdravi nebo na nas zamava a kdyz neco potrebujeme vytahneme z kapsy nasi anglicko-cisnkou knizku a jsou nam pripraveni s usmevem pomoci (i kdyz mame velke problemy rozumnet odpovedi ktera se ztrati v tom jejich silenem jazyce).
1.4. V Jinghongu jsme se zastavili hlavne abychom nakoupili caj, ktery se v Xishuangbanne pestuje a vyrabi ve velkme mnozstvi. Je tu spousta obchodu s cajem, vsechno v cinstine a opet se ztracime v zaplave obrazkovych znaku. Caj je tu prestizni zbozi, ceny za kolac lisovaneho caje (priblizne 350g) se pohybuji od 30 Kc za kolac nekvalitniho caje az po nekolikatisicove castky za dobry rocnik spravne zestarleho a ulezeleho caje z vyhlasene cajove farmy. Obchod s cajem by se tu dal prirovnat k obchodu s vinem. My se bohuzel v rocnicich nevyzname, takze jsme odkazani na zkoumani caje pohledem, cichem a na doporuceni obchodnika. Stavime v jednom obchode, behem asi 30 nalevu ochutnavame dva caje a pekne zcajovani odchazime se dvema taskami plnych kolacu caje. Posilame balik a letime na autobus do Lancangu – hlavniho mesta autonomniho regionu kmene Lahu. Vita nas normalni moderni cinske mesto plne sedivych domu, obchodu v prizemnich patrech a navim tu predelavaji kanalizaci takze je pulka mesta rozkopana.
2.4. Potkavame ale mnoho lidi jejichz tvare nesou mene a mene typicke cinske rysy, nekteri nosi prez rameno tradicni Lahu tasky, ac bohuzel vetsinou evidentne strojove vyrabene. V srdci mesta stoji trziste plne lidi z mesta o okolnich hor prodavajicich zeleninu, maso, lecive byliny a likery. Docela si uzivame, ve meste jsme jedini turiste a lide nas casto zdravi.
3.4. Radi bychom se dostali z mesta do okolnich vesnic, ale diky tomu ze se nemame koho a jak zeptat kam jet, vydavame se misto do vesnice do dalsiho mesta Menglian, o neco blize k hranici s Burmou. Pote, co jsme prozkoumali trh kde jsme potkali par zenskych s tvrdym pohledem, dumkou v ustech a oblecenych do silenych dresu kmene Hani, se vydavame do starsi casti mesta za rekou. Ta je mnohem pestrejsi, hned za mostech se ocitame ve slumech obklopenych ryzovymi poli. Klikatymi ulickami bloudime mezi drevenymi domy stridajicimi se s bizarnimi novymi stavbami v tradicnim stylu, ktere ale moc zari novotou a pusobi spis kycovite nez autenticky. Nenechame si ujit dva letite drevene chramy a take Xuanfu Shishu museum – krasnou drevenou budovu vystavenou napul v Han a napul v Dai stylu.
4.4. Vracime se zpet do Lancangu a protoze listky na dnesni autobus uz jsou vyprodane, zkousime to dal stopem. Na kraji mesta zkousime zastavit nejake auto, ale jediny kdo zastavuje jsou kolemjdouci, kteri nam cinsky vysvetluji kde je autobusove nadrazi. V jednu chvili jsme obklopeni docela slusnym davem, pridava se do toho i policie takze to vzdavame. Travime odpoledne na dvorku naseho hotelu. S jednim cinanem procvicujeme fraze z nasi frazknizky a s rodinou z hotelu mame spoustu legrace.
5.4. Od nasich hostitelu dostavame na cestu pytlik susenych svestek s glutamatem a nocnim autobusem pokracujeme do mesta DAli. Kousek za Lancangem je checkpoint, vojaci se samopaly stavi autobus, kontroluji obcanky, pasy a dukladne nam prohledavaji batohy.
No comments:
Post a Comment