26.5. Prekracujeme hranici do Mongolska spolu s mraky mongolu kteri prevazeji neuveritelne hromady krabic se zbozim a nakupy z Ciny. Na druhe strane hranice, v Zamyn Uudu, se dozvidame ze listky na vlak uz jsou vyprodane, mozna se jeste nejake objevi pul hodiny pred odjezdem vlaku. Cekame spolu s davem lidi ve fronte a doufame v zazrak ktery se nakonec nekona. Zde se seznamujeme s Yunem a Cloe, francouzskym parem majicim namireno take do hlavniho mesta. Tam si domluvili sraz a spolecnou turu do Gobi s parem ze Slovenska, v aute maji jeste misto tak se pridavame do posadky.
27-28.5. Stojime opet frontu na listky, stridame se ve "sluzbe". Prvni zacina ve ctyri rano. Novi lide se objevuji kazdou chvili a had cekajicich je delsi a delsi. Okolo sedme se budova ve tvaru cerne sklenene krabice otevira, neukaznenou frontu musi uklidnovat policie pomoci elektrickeho paralyzeru a poustet lidi dovnitr po castech. Listky ale mame a druhy den rano jsme v Ulaanbaataru. Sedive betonove mesto s opryskanymi cinzaky, panelaky, samoobsluhami s nabidkou omezenou na par druhu zbozi a restauracemi s peti jidly vypada jako vystrizene z Cech v dobach pred dvaceti lety. Polko a Stanka nam predstavuji ruzne moznosti a plany cesty, odpoledne ladime detaily v guesthousu kde si turu zarizujeme. Zitra v devet vyrazime.
29.5. Mongolsko je velka zeme, za vlady Chingis Khana a jeho potomku to byla rise rozpinajici se prez Mongolsko, Cinu, Tibet az k hranicim Koreje, Madarska, Indie a Ruska. V soucasnosti deli nejvzdalenejsi body asidva tisice kilometru hor, travnatych plani, stepi a vyschlych pousti – to vse rozkladajici se na platu ve vysce okolo 1500 metru nad morem. Zeme ma dlouhou nomadskou historii, jeste dnes polovina z 2,7 milionove populace zije kocovnym zivotem a bydli v tradicnim nomadskem obydli, velkem kulatem stanu zvanem "ger". V zime izoluji steny plsti z ovci vlny a uvnitr se da rozdelat v kamnech ohen. Daji se v nem tak preckat i zdejsi krute mrazy, v zime klesajici az k ctyriceti stupnum pod nulou.
Uprimne receno na Mongolsko jsme nebyli nejlepe pripraveni, jet sem jsme se rozhodli az na ceste. Informace jsme zacali shanet ke konci naseho pobytu v Cine. Neda se tu cestovat v klasickem slova smyslu jako v ostatnich zemich. Zeme nema temer zadnou infrastrukturu, silnice jsou jen na nekterych mistech, jinak pustiny krizuji tisice vyjezdenych cest s nespocty odbocek. Autobusy a minivany spojuji hlavne jen vetsi mesta. Kdyz opomeneme autostop ,ktery tu funguje take v omezene mire, tak pokud se chce clovek dostat nekam dale na odlehlejsi mista, musi si pronajmout taxi nebo vuz s ridicem co ho tam dopravi. Mnoho turistu si ho pronajime rovnou na vice dni, to jsme udelali i my. Pronajimame si ruskeho tereniho furgona, zvire s pohonem na vsechna ctyri kola a silenou spotrebou dvacet litru na sto kilometru (v lehkem terenu).
Nakladame stany, pujcene spacaky, varice, zasoby a vydavame se smerem na jih, na asi jedenactidenni vypravu. Za oknem ubihajici krajina se promenuje kazdym kilometrem. Strida barvy v nejruznejsich odstinech zelene, sedive, oranzove az cervene a ztraci se v nekonecnych dalkach. V pustine kterou projizdime nepotkavame ani jediny strom, nerostu tu nic nez nizka trava a cim vic postupujeme k jihu, tim jsou od sebe zelene trsy vzdalenejsi a teren se stava kamenitejsi a piscitejsi.
Cas od casu prorozne obzor odlesk hladiny jezera, se zvysujicim se horkem je ale stale pravdepodobnejsi, ze je to pouze "fata morgana", prelud zpusobeny proudicim horkym vzduchem nad rozpalenou zemi. Jenom mozek nam napovidaze je pred nami vyschla zeme. Spolecnost nam delaji stada koni, koz, krav nebo velbloudu toulajicich se bez dozoru po pastvinach. Na obloze roztahuji kridla plachtici dravci, nizko nad zemi proletavaji jako stihacky mali hnedi ptacia pod nohama nam bleskovou rychlosti klickuji maskovane jesterky. Nic co by rusilo vyhled. Temer zadna mesta, zadne kominy tovaren se stoupajicim oblakem spiny, zadne ctyrproude dalnice se stovkami spechajicich vozidel. Chvilemi ozdobi pustinu bile tecky – skupinky geru oddelene od ostatnich nekdy az desitkami kilometru. Pritomnost nekonecne prazdnoty vsude okolo vyvolava v cloveku zvlastni pocit, tezko popsatelnou smesici stisnenosti a svobody, chut zastavit se uprostred toho barevneho vesmiru a uzivat si kazde zrnicko jeho neposkvrnene existence.
30.5. Kempujeme na miste zvanem Ulaan Suvraga. Stavime stany na vrcholcich zerodovanych utesu pripominajich tureckou Cappadocii. Pod nami se rozprostiraji cervenosede kopecky "barevne pouste". Zapadajici slunce barvi vse do jeste cervenejsich odstinu. Rozdelavame si ohen z uschlehu trusu, jedineho paliva ktere se tu da najit a usedame okolo. Otevirame flasku vodky (alkoholismus a zavislost na vodce je jedna z tech spatnych veci ktera tu zustala po rusech) a s nasim ridicem Togeem si vymenujeme pisnicky. Otevirame dalsi flasku a je nam fajn ..
31.5. Gobi nejsou jen na troud vyschle pustiny, ve skutecnosti pisecna poust pokryva pouze tri procenta jeji rozlohy. Uprostred Gobi se z rovne linky horizontu zveda zelene pohori Gurvan Saikhan. Jedno z jeho udoli je, i prestoze uz mame temer let, zamrzle ledem a po jeho povrchu se da projit na druhy konec. Ztuhlou bilou hladinou se misty prokousava ricka tajiciho ledu a my musime skakat z jednoho zmrzleho brehu na druhy. Nekdy led pod nami zapraska a nam z toho tuhle krev v zilach.
1.6. Togoo se dozvedel o malem festivalu se zavodem koni nedaleko od nas. Chvili bloudime nekonecnem ale nakonec dorazime na misto. Z planiny uprostred niceho se pred nami vynori parkujici skupinky jeepu a dodavek, okolo postavaji hloucky mongolu v dlouhych kabatech a klabosi. Opodal postavilo sve staje nekoliksoupericich rodin a mezi tim vsim se prohani lide na motorkach. Uvolnena atmosfera nam skoro pripomina nejaky technival, jen zapnout zvuk. Prijeli jsme prave po zacatku zavodu. Detsti zokejove uz vyrazili do nicoty, na trasu ktera nevede dokolecka, ale daleko do stepi a byva dlouha mezipatnacti az triceti kilometry. Nez se zavodnici vrati do cile bude trvat jeste hodinu a pul takze mame spoustu casu, kratime si ho pozorovanim lidi a mumraje okolo.
Konecne se v oblacich prachu zjevi mali kluci (jsou lehci) na ustvanych konich, sledovani kolonou vozidel. My pote pokracujeme k cili nasemu, Bayanzagu, zvanem take "Planouci utesy". Misto dela cest svemu jmenu. Ruda, Marsu podobna poustni krajina se syte cervenymi utesy pod tyrkysove modrou oblohou s plujicimi bilymi mraky. Sedime a koukame na tu nadheru jako ze stetce nejakeho fantastickeho malire.
2-3.6. Stavime v malem meste, nakupujeme nejake zasoby a plnime kanystry zasobou cenne vody. Bulgan, stejne jako vetsina mensich mongolskych mest a vesnic, vypada jak z nejakeho katastrofickeho filmu kdy lidstvo postihla strasna pohroma a vetsina populace vymizela. Hloucek nizkych sedivych budov s nekolika obchody obklopeny skupinkami bylich geru za rozpadajicimi se drevenymi ploty. Zadne davy lidi, jen obcas tu projde jeden dva chodci nebo zviri prach osamele vozidlo. To vse zasazene v kamenite pustine pusobi dojmem osamele, temer liduprazdne, oazy zivota po jakesi straslive udalosti. Zkratka, kdyby se nekde rozhodli zfilmovat postapokaliptickou hru Fallout, rozhodne by to melo byt tady.
Odpoledne prijizdime ke Khongoryn Els, nejvetsi mongolske dune. Pred nami se tyci dvanact kilometru siroky pruh pisku s dunami az tri sta metru vysokymi se tahne asi sto kilometru do dali. Splhame nahoru, sypky pisek se nam bori a ujizdi pod nohama. Jak se prez sebe prevaluji jednotliva zrnicka, vydavaji hluboky dunivy zvuk podobny obrovskemu hucicimu letadlu schovanemu za mraky na obloze. Zjistujeme ze vystup neni tak lehky jak se zprvu zdalo. Slezani duny bych prirovnalasi tak ke sprintovani do kopce. Nahore se pred nami otevira vyhled na obrovske piskoviste, ztracejici se v dalce nalevo i napravo. Vrsky dun se elegantne klikati v ladnych linkach a slunce se stiny kresli do pisku magicke obrazce.
Dalsi den travime na stejnem miste, ridic si potrebuje po dlouhe narocne cesteodpocinout.Budujeme si pristresek abychom meli alespon trochu stinu, mackame se pod plachtou a skryvame se pred spalujicimi paprsky.
4-5.6. Po rozbresku si jeste jednou vysplhame na dunu abychom si ten pohled udrzeli v pameti. Mame pred sebou dvoudenni jizdu zpet na sever. Krajina se pomalu meni z piscite pustiny na pohostinejsi zelene plane. Formace podivnych mesicnich skalnatych hor ustupuji vystridane stromy posetymi kopecky a v dali za nimi vykukuji zasnezene vrcholky. Cesta je dobra, hlavne z pocatku, jen obcas cele auto i se vsim uvnitr nadskoci kdyz najedeme na hrbol.
Ritime se plani asi devadesatkou, za autem se zveda oblak prachu a tahne se za nami jako dlouhy okrovy zavoj. K veceru prijizdime do narodniho parku s nadhernou scenerii plnou oblych siluet zelenych kopcu. Hluboky kanon se prorezava skrz plane plne velkych sedivych kamenu. Z koryta mezi nekolika stromy vede do kanonu reka, pada rvoucim vodopadem devatenact metru a pokracuje uveznena mezi jeho stenami. Fouka pekny vitr a seshora na nas dopadaji ledove kapky, tentokrat volime spanek v teplem geru. Zabydlujeme se v kulatem obydli s barevne pomalovanymi oranzovymi sloupy podpirajicimi korunu stanu a koberci visicimi na stenach. Ohrivame se u ohne v kamnech a nekdo si vsimnul zvlastniho svetla venku. Tam na nas ceka magicka chvile. Vse prostupuji teple oranzove paprsky a pulka oblohy zakryta mraky, osvetlena zapadajicim sluncem, se topi v rudych plamenech. Bile plachty geru se barvi do cervena. Uzivame si ten neobvykly pohled a pak navstevujeme sousedni ger, k prasknuti nacpany sborem ucitelu na vyletu. Hosti nas vodkou s kyselymi okurkami a zpivaji nadherne mongolske pisne.
6.6. Musime zase dal. Uz ponekolikate s Julii litujeme, ze je nas vylet tak rychly. Presouvame se z mista na misto jak kobylky. Vzdy nekam prijedeme, skoukneme okoli, zakempujeme a dalsi den jedeme zase dal. Temer vsude kde jsme zastavili by se dalo stravit mnohem casu, v parku s nekonecnymi hornatymi planemi kde jsme ted by se daly stravit tydny. Tlaci nas ale cas, kazdy den kdy mame pronajate auto na stoji padesat dolaru. To nas spolu s nasim omezenym rozpoctem nuti byt v pohybu a ve vysledku dostavame jakousi ochutnavku toho, co Mongolsko nabizi. Nemuzeme si ale vychutnat plne porce. Pripisuji si do svych zivotnich planu: koupit Toyotu 4x4 Landcruiser a vratit se do Mongolska. Prozkoumat ho jinak nez s turou kterou se tu vydava vetsina turistu a nechat si na vsechno dost casu a svobody.
Ocitame se ve meste Karakorum, kdysi ve trinactem stoleti centru ohromne Chingis Khanovy rise. To bylo po presunuti hlavniho mesta do Pekingu opusteno a posleze navic vypleneno manzuskymi vojaky. Z jeho zbytku byla v sestnactem stoleti postavena prvni budhisticka monasterie Erdene Zuu Khiid – "Sto pokladu". Sto chramu umistenych mezi zdi ozdobene stupami. Po vpadu ruskych komunistu do Mongolska byl komplex po nejakou dobu stale funkcni. Lamove se ale tesili takove autorite, ktera byla pro nove funkcionare neunosna. Bez pozehnani ideove schuze lamou na ni lide neprisli a vubec kazde vetsi rozhodnuti bylo respektovano pouze z posvecenych ust. Pet let po protikomunisticke rebelii, v roce 1937, dosla komunistum trpelivost. Srovnali vsechny monasterie se zemi, desetitisice mnichu povrazdili nebo poslali na Sibir a uz o nich nikdo neslysel. Usetrili jen ty nejmladsi. V Erdene Zuu bylo nakonec zreastaurovano nekolik chramu. Uchovavaji prekvapive mnozstvi artefaktu – nachazime uvnitr nadherne sochy ci sosky Budhu a demonu, samanisticke masky s lebkami a vypoulenyma ocima slouzici pri tibetskych budhistickych obradech. Maji tu take nadherne thangky, detailni malby zobrazujici Budhy, lamy a vyjevy z kazdodenniho zivota.
Vecer se zabydlujeme v kempu kousek za mestem, trochu poprchava, ale rikame si ze to riskneme a stavime stany. Pocasi se ale prilis nezlepsuje, obloha je stale tmavsi a cernejsi, vitr sili az v jeden moment spatrujeme jak se k nam cosi priblizuje. Prechazi nas stena prachu nasledovana poradnym lijakem. Nechavame stany svemu osudu a schovavame se do geru, kde budeme v bezpeci pred vichrem a ledovym destem.
7-8.6. Probouzim se, vychazim ven a neverim svym ocim. Bile vlocky dopadaji na rozmacenou zemi, snih v pulce cervna! Susime mokre stany, hlavne v tom nasem bylo male koupaliste a vydavame se na cestu. Absence asfaltove silnice nuti vsechny jet skrze travnate plane. Ty se promenily v jakesi bahnite brouzdaliste plne rozjezdenych hlubokych stop a cernych kaluzi. Ridic Togoo vypina diferencial a nori se s nami do toho mokreho pekla. Je ve svem zivlu. Se soustredenym vyrazem na tvari nas nekolika dlouhymi smyky vede na pevnejsi cast cesty. Zadek dodavky ujizdi na vsechny strany a bahno leta vysoko do vzduchu. Mijime spousty zapadlych aut nebo kamionu,nekteri se snazi vyhrabat a pokracovat, ostatni posadky to uz vzdaly a ponechaly zde prazdra vozidla s koly zaborenymi hluboko v blate. To vse se jeste nekolikrat opakuje, ale vzdy se bezpecne prodereme na lepsi cestu. Neustale snezi a bile pokryvky okolo nas pribyva. Cesta se pod ni pomalu zacina ztracet a smer naznacuji jen tezko rozeznatelne stopy vyjezdene v terenu. Objevuje se pred nami reka. Diky vyssi hladine rozvodneneho zivlu neni brod uz prujezdny. Popojizdime po brehu a hledame jine misto kde reku prekrocit. Nakonec jeden z nas musi do ledove vody a overit ze voda neniprilis hluboka. Mraziva reka saha Polkovi jen nad kolena, takze se za chvilku ocitame na druhem brehu. Zespoda auta vychazi oblak pary jak se odparuje voda strikajici na rozpaleny motor. Ceka nas jeste jedna reka, mensi ale o neco hlubsi a znovu hledame brod. Je tak bilo, ze nejsem schopny rozlisit oblohu od zasnezene zeme. Cesta se ztratila uz uplne a nechapu podle ceho je Togoo schopny se ji drzet. Zaciname stoupat do kopce a to nam cini potize. Dodavka sjizdi ze sikme cesty a kola se na snehu naprazdno protaci. Vyskakujeme do hlubokeho snehu, snih nam pada do oci. Hrabeme lopatou a vrsime pod kola zmrzle klacky. Porad to ale nejde. Togoo nas zanechava v pulce kopce, sjizdi pod nej a zkousi to nahoru jeste jednou. Se rvoucim motorem (pocitame ze spotreba je ted asi tak tricet litru) se na nekolikaty pokus ocita nahore a to uz jsme temer u cile, kempu s bazenkem plnym vody z teplych pramenu. Obklopeni snehem se norime dohorke lazne a jsme radi ze jsme neuvizli nekde na pul cesty.
Druhy den rano chceme pokracovat dal, ale snehu je tolik, ze nam nedovoli prekonat kopec ktery nam stoji v ceste. Nekolikrat se s dodavkou zkousime vydrapat na jeho vrch, ale bez uspechu. Vracime se do kempu a travime tu dalsi den. Modlime se at snih roztaje.
9-13.6. Do pristiho rana snehu podstatne ubylo. Prekonavame blativou cestu do mestecka Tsetserlek, nakupujeme zasoby a pokracujeme k Terkhiin Tsagaan Nuur – Bilemu jezeru. Opet zacina snezit, cim vys stoupame, tim vic vlocek pada. Najednou jako zazrakem snezeni ustalo a po nekolika hodinach priserne, skakave a hrbolate cesty stojime na brehu jezera uprostred kopcoviteho terenu. Za jednim z kopcu je vyhasla sopka Khorgo Uul, obklopena podivnou mesicni krajnou s lavovymi poli posypanymi mnozstvim cernych kamenych uhliku. K jezeru se vaze legenda. Starsi par nabiral vodu ze studne a zapomnel ji prikryt, voda se vylila a zaplavila cele udoli. Situaci zachranil az mistni hrdina, ktery prispechal a sipem sestrelil vrsek nedaleke hory. Ten studnu ucpal a zaroven vytvoril v jezere maly ostrov.
Venku je docela zima, Ohrivame se u kamen a srkame slany caj s vynikajicim domacim nasladlym chlebem od rodiny co nas hosti. Nasledujici ctyri dny se toulame po okoli, splhame po kopcich, obchazime cast obriho jezera, skaceme prez kameny v lavovych polich zatuhlych do nejpodivnejsich tvaru. Pocasi se rychle meni, nekdy fouka silny vitr, jindy je slunce, pak se na obzoru objevi tezke cerne mraky a pokropi nas kratky studeny dest. Nasleduje slunce a opet dalsi dest, priroda nam dava vedet kdo je tu panem. Vecer se pak ohrivame u kamen, varime si na plotne, hrajeme karty a kdyz dojde benzin v generatoru napajejici svetla jdeme spat. Rano v pet nebo sest se probudim zimou a znovu rozdelam vyhasly ohen, priste si s sebou vezmu poradny teply spacak, lepsi nez ten co mam pujceny. Jeste na chvili do postele nez se stan vyhreje. Pak si delame topinky, horky caj a jdeme na vypravu. Po dvou dnech nas opousti spolucestujici z nasi tury, my s Julii jeste zustavame a vychutnavame si pobyt v panenske mongolske krajine.
Pochopili jsme jak moc jsme u nas doma ztratili kontakt s prirodou. Tolik dravych ptaku co tu potkame v bezprostredni blozkosti behem jednoho dne, nepotkam v Cechach za cely rok. Neustale nas obklopuji volne se pasouci stada ovci, koz, jaku ci koni, z nor vystrkuji hlavy svistove a obcas potkame i hada hrejicicho se na slunci. Casto take vidame kostry ci zdechliny zvirat uhynulych po krusne zime, ze zacatku nas to prekvapovalo. Neni pro nas obvykle setkavat se tak otevrene se smrti. Po chvili jsme si ale zvykli, i ta je prece casti zivota. V geru clovek citi kazdy poryv vetru, kazdou kapku deste dopadajici na jeho plachtovou strechu. Take neni uveznen v neprirozenem obdelniku mezi ctyrmi stenami, ale zije pod kruhovou strechou, vesmirem, v jehoz stredu otevrenou korunou stanu prosvita dovnitr obloha. Mongolska nomadska kultura a tradice maji v sobe hluboko zakorenene zvyklosti, ritualy a pravidla jejichz vysledkem je harmonie prirody a cloveka. Ten ji nezneuziva a nevysava do posledni kapky, naopak temer v ni nezanechava zadnou stopu. Nomadi jsou zvykli zasypavat i diry po kolicich kdyz se stanem stehuji. Clovek tu nezije z prirody, ale spolu s ni. To vse se ale bohuzel pomalu meni, Mongolsko ukryva pod povrchem velka nerostna bohatstvi na ktera si nejedna mocnost brousi zuby. Funguje tu ale mnoho nevladnich organizaci pracujicich na udrzeni puvodni netknute zeme. Turismus ma na zmenach take svuj cerny dil. Prekvapilo nas, jak velke mnozstvi turistu neni schopne potlacit sve civilizacni navyky nebo je alespon praktikovat trochu opatrne. Mongolove pecuji o sve vodni zdroje – reky a prameny jsou jedinymi poskytovateli pitne vody pro lidi a zver. S vyjimkou vetsich mest tunejsou zadne cisticky zaneradene vody a uz vubec ne trubky s vodovodem. Ve vesnicich musi lide dochazet se dzbery do spolecne studny a ceni si kazde kapky. Je zakazano pouzivat mydl, cistici a chemicke prostredky v blizkosti vody. I prez to se vsichni turiste chodi myt ci prat si par dni stare saty k jezeru a je jim jedno, ze mistni lide piji jeho vodu, i kdyz prevarenou. V blizkosti studni jsme videli to same. Vsichni skoncime v pekle, vlastne uz tam jednou nohou jsme.
14-15.6. Brzy nam konci mongolska viza a musime si jeste zaridit cinska. V sousednim kempu jsme si domluvili dopravu do Tsetserleku kde prespime v geru u mistni rodiny ve ctvrti na kraji mesta a dalsi den pojedeme autobusem zpet do Ulaanbaataru. Mestecko s prasnymi ulicemi, starymi budovami s opadanou omitkou a omlacenymi skly ma silenou atmosferu. Rano cekame na autobus spolu s mistnimi v jeanovych a sustakovych bundach, ksiltovky otocene na vsechny strany. Jako cikansti baroni prijizdeji chlapici v opryskanych autech, privazeji vysnorene babicky a dedecky s vrascitymi tvaremi a klobouky na hlavach. Pripadam si jak v jednom z Kustoricovych filmu. Na rozblacene ceste s nami autobus nekolikrat zapadne, vsichni chlapi lezou ven do deste a spolecne tlacime. Druha polovina cesty je uz z vetsiny alsfaltova silnice a jedenactihodinova trasa rychle ubehne.
27-28.5. Stojime opet frontu na listky, stridame se ve "sluzbe". Prvni zacina ve ctyri rano. Novi lide se objevuji kazdou chvili a had cekajicich je delsi a delsi. Okolo sedme se budova ve tvaru cerne sklenene krabice otevira, neukaznenou frontu musi uklidnovat policie pomoci elektrickeho paralyzeru a poustet lidi dovnitr po castech. Listky ale mame a druhy den rano jsme v Ulaanbaataru. Sedive betonove mesto s opryskanymi cinzaky, panelaky, samoobsluhami s nabidkou omezenou na par druhu zbozi a restauracemi s peti jidly vypada jako vystrizene z Cech v dobach pred dvaceti lety. Polko a Stanka nam predstavuji ruzne moznosti a plany cesty, odpoledne ladime detaily v guesthousu kde si turu zarizujeme. Zitra v devet vyrazime.
29.5. Mongolsko je velka zeme, za vlady Chingis Khana a jeho potomku to byla rise rozpinajici se prez Mongolsko, Cinu, Tibet az k hranicim Koreje, Madarska, Indie a Ruska. V soucasnosti deli nejvzdalenejsi body asidva tisice kilometru hor, travnatych plani, stepi a vyschlych pousti – to vse rozkladajici se na platu ve vysce okolo 1500 metru nad morem. Zeme ma dlouhou nomadskou historii, jeste dnes polovina z 2,7 milionove populace zije kocovnym zivotem a bydli v tradicnim nomadskem obydli, velkem kulatem stanu zvanem "ger". V zime izoluji steny plsti z ovci vlny a uvnitr se da rozdelat v kamnech ohen. Daji se v nem tak preckat i zdejsi krute mrazy, v zime klesajici az k ctyriceti stupnum pod nulou.
Uprimne receno na Mongolsko jsme nebyli nejlepe pripraveni, jet sem jsme se rozhodli az na ceste. Informace jsme zacali shanet ke konci naseho pobytu v Cine. Neda se tu cestovat v klasickem slova smyslu jako v ostatnich zemich. Zeme nema temer zadnou infrastrukturu, silnice jsou jen na nekterych mistech, jinak pustiny krizuji tisice vyjezdenych cest s nespocty odbocek. Autobusy a minivany spojuji hlavne jen vetsi mesta. Kdyz opomeneme autostop ,ktery tu funguje take v omezene mire, tak pokud se chce clovek dostat nekam dale na odlehlejsi mista, musi si pronajmout taxi nebo vuz s ridicem co ho tam dopravi. Mnoho turistu si ho pronajime rovnou na vice dni, to jsme udelali i my. Pronajimame si ruskeho tereniho furgona, zvire s pohonem na vsechna ctyri kola a silenou spotrebou dvacet litru na sto kilometru (v lehkem terenu).
Nakladame stany, pujcene spacaky, varice, zasoby a vydavame se smerem na jih, na asi jedenactidenni vypravu. Za oknem ubihajici krajina se promenuje kazdym kilometrem. Strida barvy v nejruznejsich odstinech zelene, sedive, oranzove az cervene a ztraci se v nekonecnych dalkach. V pustine kterou projizdime nepotkavame ani jediny strom, nerostu tu nic nez nizka trava a cim vic postupujeme k jihu, tim jsou od sebe zelene trsy vzdalenejsi a teren se stava kamenitejsi a piscitejsi.
Cas od casu prorozne obzor odlesk hladiny jezera, se zvysujicim se horkem je ale stale pravdepodobnejsi, ze je to pouze "fata morgana", prelud zpusobeny proudicim horkym vzduchem nad rozpalenou zemi. Jenom mozek nam napovidaze je pred nami vyschla zeme. Spolecnost nam delaji stada koni, koz, krav nebo velbloudu toulajicich se bez dozoru po pastvinach. Na obloze roztahuji kridla plachtici dravci, nizko nad zemi proletavaji jako stihacky mali hnedi ptacia pod nohama nam bleskovou rychlosti klickuji maskovane jesterky. Nic co by rusilo vyhled. Temer zadna mesta, zadne kominy tovaren se stoupajicim oblakem spiny, zadne ctyrproude dalnice se stovkami spechajicich vozidel. Chvilemi ozdobi pustinu bile tecky – skupinky geru oddelene od ostatnich nekdy az desitkami kilometru. Pritomnost nekonecne prazdnoty vsude okolo vyvolava v cloveku zvlastni pocit, tezko popsatelnou smesici stisnenosti a svobody, chut zastavit se uprostred toho barevneho vesmiru a uzivat si kazde zrnicko jeho neposkvrnene existence.
30.5. Kempujeme na miste zvanem Ulaan Suvraga. Stavime stany na vrcholcich zerodovanych utesu pripominajich tureckou Cappadocii. Pod nami se rozprostiraji cervenosede kopecky "barevne pouste". Zapadajici slunce barvi vse do jeste cervenejsich odstinu. Rozdelavame si ohen z uschlehu trusu, jedineho paliva ktere se tu da najit a usedame okolo. Otevirame flasku vodky (alkoholismus a zavislost na vodce je jedna z tech spatnych veci ktera tu zustala po rusech) a s nasim ridicem Togeem si vymenujeme pisnicky. Otevirame dalsi flasku a je nam fajn ..
31.5. Gobi nejsou jen na troud vyschle pustiny, ve skutecnosti pisecna poust pokryva pouze tri procenta jeji rozlohy. Uprostred Gobi se z rovne linky horizontu zveda zelene pohori Gurvan Saikhan. Jedno z jeho udoli je, i prestoze uz mame temer let, zamrzle ledem a po jeho povrchu se da projit na druhy konec. Ztuhlou bilou hladinou se misty prokousava ricka tajiciho ledu a my musime skakat z jednoho zmrzleho brehu na druhy. Nekdy led pod nami zapraska a nam z toho tuhle krev v zilach.
1.6. Togoo se dozvedel o malem festivalu se zavodem koni nedaleko od nas. Chvili bloudime nekonecnem ale nakonec dorazime na misto. Z planiny uprostred niceho se pred nami vynori parkujici skupinky jeepu a dodavek, okolo postavaji hloucky mongolu v dlouhych kabatech a klabosi. Opodal postavilo sve staje nekoliksoupericich rodin a mezi tim vsim se prohani lide na motorkach. Uvolnena atmosfera nam skoro pripomina nejaky technival, jen zapnout zvuk. Prijeli jsme prave po zacatku zavodu. Detsti zokejove uz vyrazili do nicoty, na trasu ktera nevede dokolecka, ale daleko do stepi a byva dlouha mezipatnacti az triceti kilometry. Nez se zavodnici vrati do cile bude trvat jeste hodinu a pul takze mame spoustu casu, kratime si ho pozorovanim lidi a mumraje okolo.
Konecne se v oblacich prachu zjevi mali kluci (jsou lehci) na ustvanych konich, sledovani kolonou vozidel. My pote pokracujeme k cili nasemu, Bayanzagu, zvanem take "Planouci utesy". Misto dela cest svemu jmenu. Ruda, Marsu podobna poustni krajina se syte cervenymi utesy pod tyrkysove modrou oblohou s plujicimi bilymi mraky. Sedime a koukame na tu nadheru jako ze stetce nejakeho fantastickeho malire.
2-3.6. Stavime v malem meste, nakupujeme nejake zasoby a plnime kanystry zasobou cenne vody. Bulgan, stejne jako vetsina mensich mongolskych mest a vesnic, vypada jak z nejakeho katastrofickeho filmu kdy lidstvo postihla strasna pohroma a vetsina populace vymizela. Hloucek nizkych sedivych budov s nekolika obchody obklopeny skupinkami bylich geru za rozpadajicimi se drevenymi ploty. Zadne davy lidi, jen obcas tu projde jeden dva chodci nebo zviri prach osamele vozidlo. To vse zasazene v kamenite pustine pusobi dojmem osamele, temer liduprazdne, oazy zivota po jakesi straslive udalosti. Zkratka, kdyby se nekde rozhodli zfilmovat postapokaliptickou hru Fallout, rozhodne by to melo byt tady.
Odpoledne prijizdime ke Khongoryn Els, nejvetsi mongolske dune. Pred nami se tyci dvanact kilometru siroky pruh pisku s dunami az tri sta metru vysokymi se tahne asi sto kilometru do dali. Splhame nahoru, sypky pisek se nam bori a ujizdi pod nohama. Jak se prez sebe prevaluji jednotliva zrnicka, vydavaji hluboky dunivy zvuk podobny obrovskemu hucicimu letadlu schovanemu za mraky na obloze. Zjistujeme ze vystup neni tak lehky jak se zprvu zdalo. Slezani duny bych prirovnalasi tak ke sprintovani do kopce. Nahore se pred nami otevira vyhled na obrovske piskoviste, ztracejici se v dalce nalevo i napravo. Vrsky dun se elegantne klikati v ladnych linkach a slunce se stiny kresli do pisku magicke obrazce.
Dalsi den travime na stejnem miste, ridic si potrebuje po dlouhe narocne cesteodpocinout.Budujeme si pristresek abychom meli alespon trochu stinu, mackame se pod plachtou a skryvame se pred spalujicimi paprsky.
4-5.6. Po rozbresku si jeste jednou vysplhame na dunu abychom si ten pohled udrzeli v pameti. Mame pred sebou dvoudenni jizdu zpet na sever. Krajina se pomalu meni z piscite pustiny na pohostinejsi zelene plane. Formace podivnych mesicnich skalnatych hor ustupuji vystridane stromy posetymi kopecky a v dali za nimi vykukuji zasnezene vrcholky. Cesta je dobra, hlavne z pocatku, jen obcas cele auto i se vsim uvnitr nadskoci kdyz najedeme na hrbol.
Ritime se plani asi devadesatkou, za autem se zveda oblak prachu a tahne se za nami jako dlouhy okrovy zavoj. K veceru prijizdime do narodniho parku s nadhernou scenerii plnou oblych siluet zelenych kopcu. Hluboky kanon se prorezava skrz plane plne velkych sedivych kamenu. Z koryta mezi nekolika stromy vede do kanonu reka, pada rvoucim vodopadem devatenact metru a pokracuje uveznena mezi jeho stenami. Fouka pekny vitr a seshora na nas dopadaji ledove kapky, tentokrat volime spanek v teplem geru. Zabydlujeme se v kulatem obydli s barevne pomalovanymi oranzovymi sloupy podpirajicimi korunu stanu a koberci visicimi na stenach. Ohrivame se u ohne v kamnech a nekdo si vsimnul zvlastniho svetla venku. Tam na nas ceka magicka chvile. Vse prostupuji teple oranzove paprsky a pulka oblohy zakryta mraky, osvetlena zapadajicim sluncem, se topi v rudych plamenech. Bile plachty geru se barvi do cervena. Uzivame si ten neobvykly pohled a pak navstevujeme sousedni ger, k prasknuti nacpany sborem ucitelu na vyletu. Hosti nas vodkou s kyselymi okurkami a zpivaji nadherne mongolske pisne.
6.6. Musime zase dal. Uz ponekolikate s Julii litujeme, ze je nas vylet tak rychly. Presouvame se z mista na misto jak kobylky. Vzdy nekam prijedeme, skoukneme okoli, zakempujeme a dalsi den jedeme zase dal. Temer vsude kde jsme zastavili by se dalo stravit mnohem casu, v parku s nekonecnymi hornatymi planemi kde jsme ted by se daly stravit tydny. Tlaci nas ale cas, kazdy den kdy mame pronajate auto na stoji padesat dolaru. To nas spolu s nasim omezenym rozpoctem nuti byt v pohybu a ve vysledku dostavame jakousi ochutnavku toho, co Mongolsko nabizi. Nemuzeme si ale vychutnat plne porce. Pripisuji si do svych zivotnich planu: koupit Toyotu 4x4 Landcruiser a vratit se do Mongolska. Prozkoumat ho jinak nez s turou kterou se tu vydava vetsina turistu a nechat si na vsechno dost casu a svobody.
Ocitame se ve meste Karakorum, kdysi ve trinactem stoleti centru ohromne Chingis Khanovy rise. To bylo po presunuti hlavniho mesta do Pekingu opusteno a posleze navic vypleneno manzuskymi vojaky. Z jeho zbytku byla v sestnactem stoleti postavena prvni budhisticka monasterie Erdene Zuu Khiid – "Sto pokladu". Sto chramu umistenych mezi zdi ozdobene stupami. Po vpadu ruskych komunistu do Mongolska byl komplex po nejakou dobu stale funkcni. Lamove se ale tesili takove autorite, ktera byla pro nove funkcionare neunosna. Bez pozehnani ideove schuze lamou na ni lide neprisli a vubec kazde vetsi rozhodnuti bylo respektovano pouze z posvecenych ust. Pet let po protikomunisticke rebelii, v roce 1937, dosla komunistum trpelivost. Srovnali vsechny monasterie se zemi, desetitisice mnichu povrazdili nebo poslali na Sibir a uz o nich nikdo neslysel. Usetrili jen ty nejmladsi. V Erdene Zuu bylo nakonec zreastaurovano nekolik chramu. Uchovavaji prekvapive mnozstvi artefaktu – nachazime uvnitr nadherne sochy ci sosky Budhu a demonu, samanisticke masky s lebkami a vypoulenyma ocima slouzici pri tibetskych budhistickych obradech. Maji tu take nadherne thangky, detailni malby zobrazujici Budhy, lamy a vyjevy z kazdodenniho zivota.
Vecer se zabydlujeme v kempu kousek za mestem, trochu poprchava, ale rikame si ze to riskneme a stavime stany. Pocasi se ale prilis nezlepsuje, obloha je stale tmavsi a cernejsi, vitr sili az v jeden moment spatrujeme jak se k nam cosi priblizuje. Prechazi nas stena prachu nasledovana poradnym lijakem. Nechavame stany svemu osudu a schovavame se do geru, kde budeme v bezpeci pred vichrem a ledovym destem.
7-8.6. Probouzim se, vychazim ven a neverim svym ocim. Bile vlocky dopadaji na rozmacenou zemi, snih v pulce cervna! Susime mokre stany, hlavne v tom nasem bylo male koupaliste a vydavame se na cestu. Absence asfaltove silnice nuti vsechny jet skrze travnate plane. Ty se promenily v jakesi bahnite brouzdaliste plne rozjezdenych hlubokych stop a cernych kaluzi. Ridic Togoo vypina diferencial a nori se s nami do toho mokreho pekla. Je ve svem zivlu. Se soustredenym vyrazem na tvari nas nekolika dlouhymi smyky vede na pevnejsi cast cesty. Zadek dodavky ujizdi na vsechny strany a bahno leta vysoko do vzduchu. Mijime spousty zapadlych aut nebo kamionu,nekteri se snazi vyhrabat a pokracovat, ostatni posadky to uz vzdaly a ponechaly zde prazdra vozidla s koly zaborenymi hluboko v blate. To vse se jeste nekolikrat opakuje, ale vzdy se bezpecne prodereme na lepsi cestu. Neustale snezi a bile pokryvky okolo nas pribyva. Cesta se pod ni pomalu zacina ztracet a smer naznacuji jen tezko rozeznatelne stopy vyjezdene v terenu. Objevuje se pred nami reka. Diky vyssi hladine rozvodneneho zivlu neni brod uz prujezdny. Popojizdime po brehu a hledame jine misto kde reku prekrocit. Nakonec jeden z nas musi do ledove vody a overit ze voda neniprilis hluboka. Mraziva reka saha Polkovi jen nad kolena, takze se za chvilku ocitame na druhem brehu. Zespoda auta vychazi oblak pary jak se odparuje voda strikajici na rozpaleny motor. Ceka nas jeste jedna reka, mensi ale o neco hlubsi a znovu hledame brod. Je tak bilo, ze nejsem schopny rozlisit oblohu od zasnezene zeme. Cesta se ztratila uz uplne a nechapu podle ceho je Togoo schopny se ji drzet. Zaciname stoupat do kopce a to nam cini potize. Dodavka sjizdi ze sikme cesty a kola se na snehu naprazdno protaci. Vyskakujeme do hlubokeho snehu, snih nam pada do oci. Hrabeme lopatou a vrsime pod kola zmrzle klacky. Porad to ale nejde. Togoo nas zanechava v pulce kopce, sjizdi pod nej a zkousi to nahoru jeste jednou. Se rvoucim motorem (pocitame ze spotreba je ted asi tak tricet litru) se na nekolikaty pokus ocita nahore a to uz jsme temer u cile, kempu s bazenkem plnym vody z teplych pramenu. Obklopeni snehem se norime dohorke lazne a jsme radi ze jsme neuvizli nekde na pul cesty.
Druhy den rano chceme pokracovat dal, ale snehu je tolik, ze nam nedovoli prekonat kopec ktery nam stoji v ceste. Nekolikrat se s dodavkou zkousime vydrapat na jeho vrch, ale bez uspechu. Vracime se do kempu a travime tu dalsi den. Modlime se at snih roztaje.
9-13.6. Do pristiho rana snehu podstatne ubylo. Prekonavame blativou cestu do mestecka Tsetserlek, nakupujeme zasoby a pokracujeme k Terkhiin Tsagaan Nuur – Bilemu jezeru. Opet zacina snezit, cim vys stoupame, tim vic vlocek pada. Najednou jako zazrakem snezeni ustalo a po nekolika hodinach priserne, skakave a hrbolate cesty stojime na brehu jezera uprostred kopcoviteho terenu. Za jednim z kopcu je vyhasla sopka Khorgo Uul, obklopena podivnou mesicni krajnou s lavovymi poli posypanymi mnozstvim cernych kamenych uhliku. K jezeru se vaze legenda. Starsi par nabiral vodu ze studne a zapomnel ji prikryt, voda se vylila a zaplavila cele udoli. Situaci zachranil az mistni hrdina, ktery prispechal a sipem sestrelil vrsek nedaleke hory. Ten studnu ucpal a zaroven vytvoril v jezere maly ostrov.
Venku je docela zima, Ohrivame se u kamen a srkame slany caj s vynikajicim domacim nasladlym chlebem od rodiny co nas hosti. Nasledujici ctyri dny se toulame po okoli, splhame po kopcich, obchazime cast obriho jezera, skaceme prez kameny v lavovych polich zatuhlych do nejpodivnejsich tvaru. Pocasi se rychle meni, nekdy fouka silny vitr, jindy je slunce, pak se na obzoru objevi tezke cerne mraky a pokropi nas kratky studeny dest. Nasleduje slunce a opet dalsi dest, priroda nam dava vedet kdo je tu panem. Vecer se pak ohrivame u kamen, varime si na plotne, hrajeme karty a kdyz dojde benzin v generatoru napajejici svetla jdeme spat. Rano v pet nebo sest se probudim zimou a znovu rozdelam vyhasly ohen, priste si s sebou vezmu poradny teply spacak, lepsi nez ten co mam pujceny. Jeste na chvili do postele nez se stan vyhreje. Pak si delame topinky, horky caj a jdeme na vypravu. Po dvou dnech nas opousti spolucestujici z nasi tury, my s Julii jeste zustavame a vychutnavame si pobyt v panenske mongolske krajine.
Pochopili jsme jak moc jsme u nas doma ztratili kontakt s prirodou. Tolik dravych ptaku co tu potkame v bezprostredni blozkosti behem jednoho dne, nepotkam v Cechach za cely rok. Neustale nas obklopuji volne se pasouci stada ovci, koz, jaku ci koni, z nor vystrkuji hlavy svistove a obcas potkame i hada hrejicicho se na slunci. Casto take vidame kostry ci zdechliny zvirat uhynulych po krusne zime, ze zacatku nas to prekvapovalo. Neni pro nas obvykle setkavat se tak otevrene se smrti. Po chvili jsme si ale zvykli, i ta je prece casti zivota. V geru clovek citi kazdy poryv vetru, kazdou kapku deste dopadajici na jeho plachtovou strechu. Take neni uveznen v neprirozenem obdelniku mezi ctyrmi stenami, ale zije pod kruhovou strechou, vesmirem, v jehoz stredu otevrenou korunou stanu prosvita dovnitr obloha. Mongolska nomadska kultura a tradice maji v sobe hluboko zakorenene zvyklosti, ritualy a pravidla jejichz vysledkem je harmonie prirody a cloveka. Ten ji nezneuziva a nevysava do posledni kapky, naopak temer v ni nezanechava zadnou stopu. Nomadi jsou zvykli zasypavat i diry po kolicich kdyz se stanem stehuji. Clovek tu nezije z prirody, ale spolu s ni. To vse se ale bohuzel pomalu meni, Mongolsko ukryva pod povrchem velka nerostna bohatstvi na ktera si nejedna mocnost brousi zuby. Funguje tu ale mnoho nevladnich organizaci pracujicich na udrzeni puvodni netknute zeme. Turismus ma na zmenach take svuj cerny dil. Prekvapilo nas, jak velke mnozstvi turistu neni schopne potlacit sve civilizacni navyky nebo je alespon praktikovat trochu opatrne. Mongolove pecuji o sve vodni zdroje – reky a prameny jsou jedinymi poskytovateli pitne vody pro lidi a zver. S vyjimkou vetsich mest tunejsou zadne cisticky zaneradene vody a uz vubec ne trubky s vodovodem. Ve vesnicich musi lide dochazet se dzbery do spolecne studny a ceni si kazde kapky. Je zakazano pouzivat mydl, cistici a chemicke prostredky v blizkosti vody. I prez to se vsichni turiste chodi myt ci prat si par dni stare saty k jezeru a je jim jedno, ze mistni lide piji jeho vodu, i kdyz prevarenou. V blizkosti studni jsme videli to same. Vsichni skoncime v pekle, vlastne uz tam jednou nohou jsme.
14-15.6. Brzy nam konci mongolska viza a musime si jeste zaridit cinska. V sousednim kempu jsme si domluvili dopravu do Tsetserleku kde prespime v geru u mistni rodiny ve ctvrti na kraji mesta a dalsi den pojedeme autobusem zpet do Ulaanbaataru. Mestecko s prasnymi ulicemi, starymi budovami s opadanou omitkou a omlacenymi skly ma silenou atmosferu. Rano cekame na autobus spolu s mistnimi v jeanovych a sustakovych bundach, ksiltovky otocene na vsechny strany. Jako cikansti baroni prijizdeji chlapici v opryskanych autech, privazeji vysnorene babicky a dedecky s vrascitymi tvaremi a klobouky na hlavach. Pripadam si jak v jednom z Kustoricovych filmu. Na rozblacene ceste s nami autobus nekolikrat zapadne, vsichni chlapi lezou ven do deste a spolecne tlacime. Druha polovina cesty je uz z vetsiny alsfaltova silnice a jedenactihodinova trasa rychle ubehne.
No comments:
Post a Comment