25.4. Radi bychom cestovali na sever do zapadni casti provincie Sichuan, ale vypada to, ze cesta je stale uzavrena a nepristupna cizincum, tak vymyslime alternaticni plan. Nejprve se stavime v historickem meste Lijiang, kteremu jsme se puvodne chteli vyhnout protoze patri mezi jedno z turisticky nejnavstevovanejsich mist na nasi planete a pote budeme pokracovat do jizniho Sichuanu prez jezero Luhu – misto obyvane prislusniky kmene Mosuo, jednim z mala spolecenstvi ktere zije v matriarchatu...
Destivym pocasim jsme dokodrcali do Lijiangu a protoze jsme unaveni z litani po horach, nehledame dlouho a skoncime v jednom z prvnich dvou guesthousu na ktere narazime. Po odpocinku a posilujici polevce s cernym kuretem se vydavame do historickeho centra Lijiangu, kdysi hlavniho mesta kralovstvi Naxi. Stara cast mesta je nepochybne krasna, slozena z rozlehlych drevenych dvoupatrovych domu stavenych okolo dlazdeneho dvorku. Spletitym labyrintem ulicek zurci maly potok s cetnymi klenutymi kamennymi mustky a na pozadi toho vseho se tyci snehem pokryty horsky masiv Nefritoveho Draka. Mesto bylo drive organizovano do klanu, ktere stravili nemalo cast svych prijmu na udrzbu a vylepsovani svych rodinnych sidel a tak kazdy dum zdobi dvur s dlazdenymi vzory a nechybi mala prehlidka tramu a oken s vyrezavanymi mytologickymi postavami a rybami pro stesti. Bohuzel ctyri petiny puvodnich obyvatel sva obydli prodala a ta byla promenena na nekonecnou radu obchodu se suvenyry, restauraci a hotelu pro davy turistu. Jedine stesti, ze se stare mesto roklada na tak velke plose. Pokud se clovek vyhne par nejfrekventovanejsim ulickam, muze vsemu tomu turistickemu vireni uniknout a nerusene si uzivat atmosferu mesta. Stara cast je tak velka ze se v ni da i pohodlne ztratit, coz se nam take po setmeni povedlo. Vymotat se z bludiste ulicek osvicenych cervenymi lucernami nas stalo pekne bolave nohy.
26.4. Cely den prsi, takze ho, krome vyletu na mistni obrovsky market ve stare casti, travime doma. Nas guesthouse se ukazal jako skvela volba, tibetska domaci je super zenska, skvela kucharka a spolu s ni a jeji rodinou se ohrivame u maleho ohne, uzivame si spoustu legrace a po setmeni spolecne vecerime.
27.4. Pujcujeme si kola a jedeme na vylet za mesto do vesnice Baisha, kde chceme navstivit chram Liuli Dian s neobvyklou smesici taostickych, tibetskych a budhistickych nastennych maleb. Pred branami chramu se o nas pokouseji mrakoty, za vstup do komplexu po nas chteji prez 100 Yuanu. Pani co nam pujcovala kola nam doporucovala vesnici Shuhe, slapeme tedy tam. Tady uz to s nami temer sekne, vita nas umela starodavna vesnice s neuveritelnou koncentraci obchodu a restauraci ze kterych se line kycovita romanticka hudba. To vsechno pusobi tak umele az se musime smat. Co nam sily staci slapeme zpet, vecer vyrizeni padame do postele a delame si zazvorovy caj protoze jsme vcera z toho vlhkeho pocasi oba trochu nastydli.
28.4. Nemoc neustupuje, spis naopak a tak se lecime a travime cely den s nasi domaci. Jedinou vyjimkou je spolecny vylet na trh kde si muzeme vybrat co nam vecer uvari k veceri ;)
29.4. Podarilo se nam dostat do kontaktu s nasim znamym s Francie, Erwanem. Je prave take v Cine a nahodou neni uplne daleko od nas. Radi jsme opoustime nas nouovy plan s jezerem a domluvili jsme si sraz zpatky v Shangrila, odkud to spolecne zkusime opet do Sichuanu, ktery je podle vseho uz zase pristupny.
1.5. Vypada to, ze se na nas usmalo stesti, po nadherne ceste prez hory a udoli s malymi zelenymi poli s jecmenem okolo vesnic s velkymi zarive bilymi tibetskymi domy vystupujeme z autobusu v Xiangchengu, na pul ceste do Litangu, kousek za hranici Yunnanu a Sichuanu. Centrum mesta tvori dlouha ulice plna sedivych budov s hrstkou starsich tibetskych budov a z kopce na mesto shlizi monasterie ze sedmnacteho stoleti. Vstupujeme na nadvori monasterie, pred nami se hrozive tyci masivni budova chramu a kdyz se ohledneme skrze vstupni branu spatrime kamenne vrcholky hor obklopujich mesto. Mnisi nas berou dovnitr, nejprve stoupame po schodech do podlouhle mistnosti s fotkami Dalajlamu na stenach a na oltari z drahych kamenu a pote nam ukazuji hlavni halu. Nad jeji branou visi z pruceli chramu velke cernobile plachty s obrazci a vchod strezi demoni a myticti hrdinove namalovani na stenach. V tibetskych chramech je hala tvorena prostornou mistnosti s mnozstvim zdobenych sloupu mezi kterymi se tahnou rady matraci na kterych mnisi medituji, modli se nebo proste jen klabosi. Steny haly jsou pomalovane nejruznesimi bozstvy, obrazy Budhu, lamu, zvirat a divokych demonu s lebkami okolo krku a vypoulenyma ocima. Vzadu je pak oltar se sochami bozstev a lamu s pitoresknimi vyrazy ve tvari nebo tisicovkou pazi a samozrejme nechybi fotky Dalajlamu.
Potkavame jeden par z Francie co se hned po prijezdu vydal do Litangu minivanem. Na ceste je zastavila policie a celou posadku vcetne dvou tibetskych zenskych odvezla zpet. Nerozumneli proc, ale pry bylo hodne kriku a dokonce i nejake strkani. Zkousime si koupit listky na autobus zitra rano, ale podle vseho si musime koupit listky az do Kandingu ktery je dvakrat tak daleko, takze nic.
2.5. Nakonec shanime dalsi lidi a rano jedeme minivanem prez vysoke horske pasy a kamenite plane na sever. Jsme zvedavi jak to pujde a asi po hodine jizdy nas na checkpointu stavi policie, kontroluji pasy, ale vse se zda byt v poradku a pousti nas dal. Pochopili jsme, ze minula posadka mela smulu a ridic pravdepodobne nemel licenci na provoz taxiku. Jasame a kochame se magickym vyhledem, ktery nam mistni priroda nadelila. Ridic kteremu se klizi oci a nechce zastavit na odpocinek se udrzuje vzhuru hlasitym falesnym zpevem a rozcvickou za volantem. Konecne vysplhame na vysoke horske plato, kde se uprostred plane pred nami objevi nas dlouhounikajici cil, mesto Litang, obklopeny ze vsech stran zasnezenymi pohorimi. Jsme porad trochu nemocni, unaveni z cesty a tak se usidlime v hotelu a odpocivame az do pristiho rana.
3.5. Tak se nakonec prece jen probouzime v Tibetu, ne sice podle oficialni mapy, ale podle jasne prevazujici casti obyvatel, nabozenstvi a okolni krajiny. Zapadni cast provincie Sichuan byla kdysi znama jako Kham, obyvana tibetany Khampy, s odlisnym dialektem a dokud si je za pomoci mongolu nepodmanil tibetsky Dalajlama v 17. stoleti, tak i trochu distancovanych od tibetanu ze zapadu. Region patril k Tibetu az do cinske invaze v roce 1950. Vetsina oblasti se nachazi ve vysce nad 3000m a ani v hlubokych udolich se clovek nedostane pod 2500m. Pokud vyska dovoli neco pestovat, zelenaji se v okoli vesnic pole s jecmenem, jinak se po travnatych planich cernaji stada vsudypritomnych jaku. Kde je to i na travu vysoko, tam se lide vydavaji na sber jatsagumbu, zvlastni houby rostouci z tela housenky zavrtane v zemi, podle cinske mediciny velice silne byliny, ktera je vyvazovana stribrem a jeden kus se ceni od 10-100Y (30-300kc), dle velikosti (pozdeji ve meste jsou ceny mnohonasobne vyssi). Nad tim vsim stoji nespocet snehem zasypanych a clovekem nezkrocenych hor. Cesty klikatici se udolimi, strme stoupajici do vysokych horskych pasu, jsou dlouhe, narocne, rozbite a plne der, ale presto clovek neodtrhne pohled od okenka za kterym se odehrava prehlidka spicatych kamenitych pohori a udoli s valicimi se rekami.
Tibetane jsou asi nejmilejsi lide co jsme doposud za nasi cestu potkali. Na jednu stranu obrovsti, divoce vyhlizejici opaleni chlapici v kloboucich a na zem sahajicich tlustych kabatech (takze si clovek pripada jak na divokem zapade) a na druhou stranu ti sami lide, neustale nas pratelsky zdravici nebo s sirokym usmevem volajici jedine anglicke slovo ktere znaji :"Ok?!". Neuveritelne zvedavi, takze se clovek snadno octne uprostred hloucku zkoumavych pohledu pod nejobycejnejsi zaminkou, nekdo si prisedne kdyz hrajeme karty nebo prijde v hostelu na navstevu zjistit kdo v pokoji bydli nebo jaky tu mame neporadek. Takove je to vsude, jen v Litangu to plati dvojnasob. Ulicemi se tu bez prestani prohani zakukleni muzsti na ozdobenych motorkach ze kterych jim z male reprobedny vyhravaji oblibene tibetske pisnicky. Pred trzistem se cely den srocuji davy lidi obchodujici s magickymi houbami nasbiranymi v okolnich horach a pokazde kdyz se schyluje ke koupi, hloucek se znekolikanasobi. Cas od casu rozviri prach na silnici nomadi na traktorech za kterymi tahnou vuz pretizeny pod hromadou s celym svym majetkem na kterem balancuje zbytek rodiny. Stare babicky a dedove neustale tocici motlitebnimi mlynky v jedne a ruzencem v druhe ruce, lide krouzici ve smeru hodinovych rucicek okolo stup a monasterii. Je tu neobvykle mnozstvi mnichu, k nasemu prekvapeni mohou ridit motorky (narozdil od jejich kolegu z jihovychodni asie) a vubec pusobi stejne tvrdackym dojmem jako zbytek mistniho obyvatelstva. Clovek tu muze doslova travit hodiny bloudenim po meste a pozorovanim lidi a pestreho divadla co se tu na ulici odehrava.
7.5. Nemoc uz polevila a take to vypada, ze uz jsme si na 4000 metru nad morem zvykli, nejsme uz tak udychani a tak vyrazime na poradny vylet na kopce za mestem. Na trhu se vybavujeme plackami, vybornou klobasou z aromatickeho jaciho masa a zluklym jacim maslem, ktere chutna neco mezi maslem a syrem romadur. Mimochodem diky vysce a ztoho plynoucim nedostatku zeleniny, strava tu neni prilis pestra, ale i tak je chutna a vyzivna. Vetsina jidelen nabizi velke tucne polevky s masem a nudlemi, jiaozi (plnene ravioly) nebo hustnymi domacimi testovinami, smazene nebo parene samosy "momo" (tasticky plnene masem nebo bramborovou kasi) anebo baozi (parene koule z nadychaneho testa podobneho nasim houskovym knedlikum plnene vsim moznym). K tomu se popiji horka voda nebo slany caj s jacim maslem, ktyery vetsina turistu nemuze vystat, ale my jsme si ho oblibili. Chudsi lide se musi spokojit s tsampou, v misce slaneho caje nebo jen vody se uhnete syrovy knedlik z oprazene jecmenne mouky, to se ji samotne nebo se susenym ci uzenym masem. Je to take je to pokrm poutniku vylepsujicich si karmu a kteri se vydavaji pesky na stovky kilometru dlouhe pochody do Lhasy nebo podnikaji nekolikatydenni tury okolo jedne z nekolika svatych hor. Ti, kteri to berou opravdu vazne celou trasu vymeruji svym telem, lehnou si celem k zemi, ujdou par kroku, opet si lehnou a tak pokracuji stale dal az do sveho cile. Vsichni na zadech tahnou velke nepohodlne pytle se vsim potrebnym a take prave poradnou zasobou mouky a jaciho masla. My jsme si urcili skromnejsi cil a to stupu stojici na hore nad mestem ve vysce asi 4600 metru nad morem. To je pekne vysoko a vzduch uz je tu docela ridky, takze nespechame a jdeme oklikou po vrstevnicich prez okolni plane a kopce. Prvni cast cesty musime kus po silnici a vsichni ti funky kovbojove na motorkach a v jeepech nebo traktorech co nas miji na nas troubi nebo volaji na pozdrav. Pote dlouho pomalu stoupame planemi kde neroste nic nez mech a nizka chuda trava. Seshora nas pali ostre slunce a zaroven se do nas nekompromisne opira chladny vitr. Schovavame si hlavy do satku abychom skryli tvare a ochranili usi bolave od vichru.
Hluboko pod nami vidime stada cernych jaku a nad nami si s vetrem pohravaji obrovsti dravi ptaci. Pod zarive modrym nebem plnym rozfoukanych bilych mraku jsme tu sami s horami, ktere se trpyti snehem a donekonecna tahnou na horizontu okolo nas. Kdyz nam k vrcholu chybi asi posledni stovka svislych metru, na zemi se objevovuje snih a moje telo se zacina dozadovat kysliku. Trochu se mi mota hlava, rozostruje se mi videni a barvy se zacinaji slevat dohromady. Davame si pauzu a pijeme vodu. Po chvili je to lepsi a telo prestava protestovat. Krok za krokem postupujeme az se konecne udychani ocitneme nahore. Odtud uz musime sestoupat jen par metru na druhe uboci hory a jsme u stupy. Barevne praporky s motlitbami rozvesene okolo stupy hlasite praskaji v silnem vetru. Obchazime stupu a pak jen sedime a kochame se vyhledem na hory a na malicke mesto v udoli pod nami.
8.7. S Julii se pridavame k lidem krouzicim okolo monasterie ze 16. stoelti, jdne z nejvetsich v Cine. Tibetane jsou hodne nabozensky zalozeni a tak kazde rano dokola monasterie a stup obchazi nespocet lidi. Vylepsuji si tak karmu a zaroven je to spolecenska uydalost, vsichni se potkaji, spolecne posedavaji a klabosi. Na dlouhe ceste do vrchu nebo kdyz roztaci velke motlitebni valce se pekne zapoti a tak je zdejsi starsi generace diky teto rozcvicce fit a v dobre kondici.
9.7. Erwanovi se krati cas a vydava se na cestu do Chengdu. My ho mame jeste dostatek a tak pokracujeme na severt dal do hor. Namackani v minivanu projizdime nadherna zelena udoli plana stad jaku, koni a nomadskych stanu. Tlumice auta uz maji sve nejlepsi casy davno za sebou, takze pri kazdem hrbolu nadskakujeme nekolik centimetru nad sedacku a v brise se nam vsechno micha. Dorazime do Ganzi, hlucneho mesta odkud se co nejrychleji vydavame na zapad do Dege.
11.5. Zas tak rychel to nejde, nakup listku na autobus je v techto koncinach nelehky ukol. Listky se musi kupovat den predem nebo az kdyz se autobus ukaze ve stanici a pak se strhne boj o volna mista. Take zalezi na vuli nebo nevuli zamestancu stanice jestli nam je prodaji nebo schovaji misto pro mistni. Tentokrat se na nas stesti neusmalo a nakonec podnikame cestu namackani v terenaku. Neni to zas tak spatna varianta, cena je skoro stejna a vzhledem ke kvalite silnice neni jeep zadny luxus. Jako obvykle se po case asfalt ztrati a hopsame nad nekonecnym srazem po blative kamenite ceste smerem k horskemu pasu. Tentokrat k tomu nejvyssimu, 5050 metru nad morem. Kdyz ho dosahneme, tibetska posadka sundava klobouky a hlasite jasa.
V Dege stoji Gongchen Gompa, jeden ze tri nejsvatejsich tibetskych chramu. Cervena budova, okolo ktere neustale krouzi poutnici, obsahuje na 290.000 drevenych tabulek, asi 70% vsech tibetskych textu od nabozenskych titulu az po vedecke prace. Uvnitr se lze podivat jak probiha tisk, ale vstupne se na platit nechce, tak jen splhame na horu nad mestem.
12.5. Vracime se do mestecka Manigange, na pul cesty mezi Dege a Ganzi. Vypada o hodne klidneji a lepe nez betove Dege a take narozdil od nej neni skryte v hlubokem udoli ale je situovane uprostred sirokych plani. To znamena mnohem vic prilezitosti na prochazky do okoli bez nutnosti splhani do strmeho srazu. Tentokrat jedeme autobusem, jsem zvedavy jak si poradi s tou silenou blativou a rozbitou cestou, ale ridic to ma v ruce a bezpecne nas dopravi az k cili. Cestou opet prekonavame horsky pas a lide v autobusu jasaji a vyhazuji z nej malinke barevne papirky s motlitbami.
Manigange je male mesto soustredene kolem jedne neprilis dlouhe ulice a lide jsou tu pratelsti. Na prochazce po kopcich okolo potkavame dve zenske, ktere se nam podobne jako zebraci ve meste pokouseji prodat sve sperky nebo noze. Kdyz odmitame nabizi nam ke koupi jeste dite. Tim nam nehezky pripominaji ze zivot na cisnkem venkove, navic jeste v nehostinnych horach neni zadny med. I presto, ze se zivotni uroven pomalu zlepsuje a neni tak spatne jako bylo treba pred deseti lety, stale tu par lidi zivori v chudobe.
Vecer se seznamujeme s tibetanem co na nas zamaval z pruceli restaurace. Umi docela dobre anglicky, tak popijime caj a klabosime o zivote v horach, Tibetu, houbach, vire a pristich zivotech a my na oplatku vypravime o uskalich zivota v Evrope, o ktere si buhviproc mysli ze je raj. Neni lehke vysvetlit, ze u nas mame sice snadnejsi pristup ke vzdelani a vsichni maji vice penez, ale zaroven se na sebe vsichni mraci a neustale nekam spechaji. Kdo vi co je lepsi.
13.5. Vykrocili jsme na pochod asi 10km za mesto, ke svatemu jezeru Xinlu Hai. Opet nas cestou vsichni zdravi troubenim, cas od casu nekdo zastavi jestli nechceme svezt. Vime ze by to nebylo zadarm, tak pokracujeme pesky – navic aspon tak udelame neco pro nasi karmu a cesta udolim je opravdu pekna. Z autobusu jsme vcera videli cosi jako vstupni branu a tak ze silnice odbocujeme na zelene pastviny. Vyhybame se obydlim a davame si pozor na tibetske psy, kteri jsou hodne agresivni a o legraci s nimi nestojime. Pro jistoru plnime kapsy kamenim. Nastesti potkavame jen nekolik obrich svistu. Prekracujeme reku a ocitame se na brehu jezera s azurovou hladinou. Vyplnuje udoli pod snehobilou horou Qu'er Shan, ktera ho syti vodou z tajiciho ledovce na jejich upatich. Na severni strane stoji velka bila stupa a na balvanech vsude okolo je tibetsky vytesano "Om mani padme hum", nejznamejsi budhisticka mantra. Tohle misto se mi urcite zapise do pameti jako jedno z nejmagictejsich, co jsem kdy navstivil.
14.5. Hory a kopce okolo nas prez noc zbelaly, posypane tenkou pokryvkou snehu. Vypadaji ted jako na cernobile fotografii. Vstavame a modlime se at je v autobuse do Kandingu nejake volne misto. Cekam a z okna pozoruji pochodujici cinske vojaky. Pak prijizdi autobus a tvari se dost nacpane. Mame stesti, pro ctyri zajemce o transport jsou tu prave ctyri volna mista.Vyrazime na dvoudenni jizdu prez hory do Kandingu, mesta ktere stoji na pomyslne hranici vychodniho a hornateho zapadniho Sichuanu. Autobus na noc stavi v Luhuo, prekonavat hory za tmy by nebylo prilis bezpecne a take ridic, soferujici celou dlouhou cestu sam, si potrebuje oddychnout. Pokoj v hotelu sdilime se dvema postarsimi tibetskymi chlapiky. Slovy se nedomluvime, stejne jako vetsina tibetanu z venkova nemluvi cinsky, tudiz je nam nase frazknizka k nicemu a domlouvame se posunky. Delime se o susenky a slunecnicova seminka. My zkoumame jejich nakupy – misky na caj a podivne archy papiru potistene malinkymi obrazky Budhy – a oni zase zkoumaji nas. Po chvili vytahuji z pytle maslo se zasobou mouky a nechavaji nas uhnist si vlastni misku tsampy. Pozoruji souseda jak miskou plnou vody, masla a mouky zrucne otaci a zaroven v ni druhou rukou hnete testo. Snazim se, i tak mi vsechno lita z misky ven, ale nakonec mam uvnitr take hromadku sediveho testa. Jime ho samotne, jen ho namacime do cerveneho paliveho koreni. Tsampa chutna mnohem lepe nez by clovek cekal. Nez jdeme spat, nas spolubydlici nam ukazuje at jedeme zitra s nim, budeme dojitjaky a jist tsampu. Snazime se vysvetlit ze nemuzeme, musime pokracovat v ceste, brzy nam vyprsi viza a k mongolske hranici nam zbyva okolo dvou tisic kilometru. Je nam to lito a usiname smutni.
15-16.5. Travime noc v Kandingu a pak pokracujeme do Chengdu, hlavniho mesta provincie Sichuan, prvni opravdu velke metropole kterou navstivime. Nevim co se deje, cestou do Kandingu potkavame dlouhou kolonu asi stovky cinskych vojenskych nakladaku, po nejakych dobe dalsich sedmdesat, vsechny mirici na zapad. Vzpominam si ze vcera jsme jich take potkali nemalo. Mozna (doufam) jen stridani strazi. I kdyz tu jsou tibetane mnohem svobodnejsi nez ti, co ziji v Tibetu, pritomnost Hanu je neprehlednutelna. Kazde mesto v zapadnim Sichuanu ma svou jednu nebo dokonce vice posadek cinskych vojaku. Prez ploty s ostnatym dratem je videt cvicici maskovane vojaky, zelene transportery a vodni dela. Radsi ani nechci myslet na to proc tu jsou. Pozdeji jsme potkali jednoho francouze co stravil v Tibetu a okoli neco okolo tri let. Fotografuje a pise pro cestovatelske a zemepisne magaziny. Dozvedeli jsme se od nej, ze pritomnost vojaku v Khamu je celkem nova vec. V Litangu se kazdorocne poradal velky festival se zavody koci a vsim co k tomu a tibetske kulture patri – lide zavodi, predvadi akrobaticke kousky na konich, zpivaji, tancuji a hraji jazard. Do mesta se sjedou lide z okolnich vesnic a dorazi spousty kocovniku, je to velka spolecenska udalost. Pred tremi lety cinane zkusili vyuzit festival k propagaci okupace Tibetu a zacali tvrdit nejake veci o Dalajlamovi. Hrdi tibetane si to nenechali libit, jeden z nomadu se dostal k mikrofonu a zvolal neco ve smyslu ze cinska propaganda je plna sracek a "at zije Dalajlama!".Pak zacalo peklo, podle vseho se i strilelo a od te doby je vsude spousta uniforem.
17-20.5. Nudime se v Chengdu, shanime zoom na fotaka knizku-pruvodce do Mongolska. Tu se nam nakonec podari pujci a ofotit coz vyslo mnohem levneji nez predrazeny original ktery tu prodavaji za temer dvoujnasobek ceny. V Chengdu jsme nenasli nic specialniho, je tu par parku s teahousy kde se schazi mnoztvi lidi a ktere tvori variaci k nasim hospodam. Potkavame francouzskeho fotografa (toho z Tibetu), vecer nas bere do baru kde zpivaji znami a mene znamejsi tibetsti zpevaci. Dvacateho vyrazime vlakem do Xianu.
21.5. V pet rano se probouzime v Xianu. Takhle brzy rano mame idealni prilezitost prozkoumat parky kde rano cvici spousty lidi taiji nebo se jen ruzne protahuji a procvicuji. Nekteri take jen tak krici "aaaAAAA!!", asi nejake podivne cinske cviceni, kazdopadne byt v parku kde se krik ozyva z ruznych stran je zazitek na hranici bizarnosti a pripadame si jak na prochazce v parku nejakeho blazince. Xian ma velkou muslimskou komunitu zijici v centru mesta, jejich ctvrt s uzkymi ulickami plnymi zivota a klickujicimi mezi dvoupatrovymi domy je v kontrastu ke zbytku mesta s sirokymi tridami a modernimi vysokymi budovami.
22.5. Prijizdime do Datongu, opet brzy rano. Nikde nas nechteji ubytovat, vypada to ze levne hotely tu nemaji licenci na cizince a narozdil od ostatnich msit se boji policie. Nechavame batohy v uschovne a vyrazime do jeskyni Yungang. Je to komplex v piskovcove skale umele vytrorenych mistnosti a jeskyn, se sochami vytesanymi ve stenach. Nektere sochy maji az 17 metru a tyci se nam vysoko nad hlavami. Stari vetsiny se datuje az nekdy k sestemu stoleti naseho letopoctu. Vecer se presouvame do mesta Hohhot. Ve vlaku se s nami dava do reci Lee You, nakonec spolecne travime vecer u piva se spoustou vybornych palivych satayu. Prespavame u nej doma a dalsi rano nam jeste pomaha najit hotel, necha nas jit az teprve kdyz se ujisti ze jsme zabydleni.
23-25.5. Hohhot nas prekvapil svou velikosti. Cekali jsme male mesto, ale je jeste vetsi nez Datong. Je tu pekna muslimska ctvrt s budovami a klenutymi branami ozdobene minarety a zelenymi ci zlatymi kopulemi na strechach. Clovek si tu pripada jak v nejake arabske metropoli. Jak pokracujeme ulici dal, budovy se pomalu meni a kopule prechazi do mongolskeho stylu, vypadaji jak obarvene cepice ze slehacky. Kdyz se vydame do postrannich ulicek, narazime na nekonecne rady pekaren s vybornymi slanymi a sladkymi chleby ci plackami, stanky s orechy, prazenymi seminky a se susenym ovocem. Nos nam drazdi silna vune ktera nas nuti spousty veci ochutnavat. I prez to jak je mesto velke, ma prijemnou atmosferu, pravdepodobne diky mixu etnik cinanu, muslimu a mongolu. Lide jsou tu moc pratelsti a obdarovavaji nas spoustou usmevu.
Destivym pocasim jsme dokodrcali do Lijiangu a protoze jsme unaveni z litani po horach, nehledame dlouho a skoncime v jednom z prvnich dvou guesthousu na ktere narazime. Po odpocinku a posilujici polevce s cernym kuretem se vydavame do historickeho centra Lijiangu, kdysi hlavniho mesta kralovstvi Naxi. Stara cast mesta je nepochybne krasna, slozena z rozlehlych drevenych dvoupatrovych domu stavenych okolo dlazdeneho dvorku. Spletitym labyrintem ulicek zurci maly potok s cetnymi klenutymi kamennymi mustky a na pozadi toho vseho se tyci snehem pokryty horsky masiv Nefritoveho Draka. Mesto bylo drive organizovano do klanu, ktere stravili nemalo cast svych prijmu na udrzbu a vylepsovani svych rodinnych sidel a tak kazdy dum zdobi dvur s dlazdenymi vzory a nechybi mala prehlidka tramu a oken s vyrezavanymi mytologickymi postavami a rybami pro stesti. Bohuzel ctyri petiny puvodnich obyvatel sva obydli prodala a ta byla promenena na nekonecnou radu obchodu se suvenyry, restauraci a hotelu pro davy turistu. Jedine stesti, ze se stare mesto roklada na tak velke plose. Pokud se clovek vyhne par nejfrekventovanejsim ulickam, muze vsemu tomu turistickemu vireni uniknout a nerusene si uzivat atmosferu mesta. Stara cast je tak velka ze se v ni da i pohodlne ztratit, coz se nam take po setmeni povedlo. Vymotat se z bludiste ulicek osvicenych cervenymi lucernami nas stalo pekne bolave nohy.
26.4. Cely den prsi, takze ho, krome vyletu na mistni obrovsky market ve stare casti, travime doma. Nas guesthouse se ukazal jako skvela volba, tibetska domaci je super zenska, skvela kucharka a spolu s ni a jeji rodinou se ohrivame u maleho ohne, uzivame si spoustu legrace a po setmeni spolecne vecerime.
27.4. Pujcujeme si kola a jedeme na vylet za mesto do vesnice Baisha, kde chceme navstivit chram Liuli Dian s neobvyklou smesici taostickych, tibetskych a budhistickych nastennych maleb. Pred branami chramu se o nas pokouseji mrakoty, za vstup do komplexu po nas chteji prez 100 Yuanu. Pani co nam pujcovala kola nam doporucovala vesnici Shuhe, slapeme tedy tam. Tady uz to s nami temer sekne, vita nas umela starodavna vesnice s neuveritelnou koncentraci obchodu a restauraci ze kterych se line kycovita romanticka hudba. To vsechno pusobi tak umele az se musime smat. Co nam sily staci slapeme zpet, vecer vyrizeni padame do postele a delame si zazvorovy caj protoze jsme vcera z toho vlhkeho pocasi oba trochu nastydli.
28.4. Nemoc neustupuje, spis naopak a tak se lecime a travime cely den s nasi domaci. Jedinou vyjimkou je spolecny vylet na trh kde si muzeme vybrat co nam vecer uvari k veceri ;)
29.4. Podarilo se nam dostat do kontaktu s nasim znamym s Francie, Erwanem. Je prave take v Cine a nahodou neni uplne daleko od nas. Radi jsme opoustime nas nouovy plan s jezerem a domluvili jsme si sraz zpatky v Shangrila, odkud to spolecne zkusime opet do Sichuanu, ktery je podle vseho uz zase pristupny.
1.5. Vypada to, ze se na nas usmalo stesti, po nadherne ceste prez hory a udoli s malymi zelenymi poli s jecmenem okolo vesnic s velkymi zarive bilymi tibetskymi domy vystupujeme z autobusu v Xiangchengu, na pul ceste do Litangu, kousek za hranici Yunnanu a Sichuanu. Centrum mesta tvori dlouha ulice plna sedivych budov s hrstkou starsich tibetskych budov a z kopce na mesto shlizi monasterie ze sedmnacteho stoleti. Vstupujeme na nadvori monasterie, pred nami se hrozive tyci masivni budova chramu a kdyz se ohledneme skrze vstupni branu spatrime kamenne vrcholky hor obklopujich mesto. Mnisi nas berou dovnitr, nejprve stoupame po schodech do podlouhle mistnosti s fotkami Dalajlamu na stenach a na oltari z drahych kamenu a pote nam ukazuji hlavni halu. Nad jeji branou visi z pruceli chramu velke cernobile plachty s obrazci a vchod strezi demoni a myticti hrdinove namalovani na stenach. V tibetskych chramech je hala tvorena prostornou mistnosti s mnozstvim zdobenych sloupu mezi kterymi se tahnou rady matraci na kterych mnisi medituji, modli se nebo proste jen klabosi. Steny haly jsou pomalovane nejruznesimi bozstvy, obrazy Budhu, lamu, zvirat a divokych demonu s lebkami okolo krku a vypoulenyma ocima. Vzadu je pak oltar se sochami bozstev a lamu s pitoresknimi vyrazy ve tvari nebo tisicovkou pazi a samozrejme nechybi fotky Dalajlamu.
Potkavame jeden par z Francie co se hned po prijezdu vydal do Litangu minivanem. Na ceste je zastavila policie a celou posadku vcetne dvou tibetskych zenskych odvezla zpet. Nerozumneli proc, ale pry bylo hodne kriku a dokonce i nejake strkani. Zkousime si koupit listky na autobus zitra rano, ale podle vseho si musime koupit listky az do Kandingu ktery je dvakrat tak daleko, takze nic.
2.5. Nakonec shanime dalsi lidi a rano jedeme minivanem prez vysoke horske pasy a kamenite plane na sever. Jsme zvedavi jak to pujde a asi po hodine jizdy nas na checkpointu stavi policie, kontroluji pasy, ale vse se zda byt v poradku a pousti nas dal. Pochopili jsme, ze minula posadka mela smulu a ridic pravdepodobne nemel licenci na provoz taxiku. Jasame a kochame se magickym vyhledem, ktery nam mistni priroda nadelila. Ridic kteremu se klizi oci a nechce zastavit na odpocinek se udrzuje vzhuru hlasitym falesnym zpevem a rozcvickou za volantem. Konecne vysplhame na vysoke horske plato, kde se uprostred plane pred nami objevi nas dlouhounikajici cil, mesto Litang, obklopeny ze vsech stran zasnezenymi pohorimi. Jsme porad trochu nemocni, unaveni z cesty a tak se usidlime v hotelu a odpocivame az do pristiho rana.
3.5. Tak se nakonec prece jen probouzime v Tibetu, ne sice podle oficialni mapy, ale podle jasne prevazujici casti obyvatel, nabozenstvi a okolni krajiny. Zapadni cast provincie Sichuan byla kdysi znama jako Kham, obyvana tibetany Khampy, s odlisnym dialektem a dokud si je za pomoci mongolu nepodmanil tibetsky Dalajlama v 17. stoleti, tak i trochu distancovanych od tibetanu ze zapadu. Region patril k Tibetu az do cinske invaze v roce 1950. Vetsina oblasti se nachazi ve vysce nad 3000m a ani v hlubokych udolich se clovek nedostane pod 2500m. Pokud vyska dovoli neco pestovat, zelenaji se v okoli vesnic pole s jecmenem, jinak se po travnatych planich cernaji stada vsudypritomnych jaku. Kde je to i na travu vysoko, tam se lide vydavaji na sber jatsagumbu, zvlastni houby rostouci z tela housenky zavrtane v zemi, podle cinske mediciny velice silne byliny, ktera je vyvazovana stribrem a jeden kus se ceni od 10-100Y (30-300kc), dle velikosti (pozdeji ve meste jsou ceny mnohonasobne vyssi). Nad tim vsim stoji nespocet snehem zasypanych a clovekem nezkrocenych hor. Cesty klikatici se udolimi, strme stoupajici do vysokych horskych pasu, jsou dlouhe, narocne, rozbite a plne der, ale presto clovek neodtrhne pohled od okenka za kterym se odehrava prehlidka spicatych kamenitych pohori a udoli s valicimi se rekami.
Tibetane jsou asi nejmilejsi lide co jsme doposud za nasi cestu potkali. Na jednu stranu obrovsti, divoce vyhlizejici opaleni chlapici v kloboucich a na zem sahajicich tlustych kabatech (takze si clovek pripada jak na divokem zapade) a na druhou stranu ti sami lide, neustale nas pratelsky zdravici nebo s sirokym usmevem volajici jedine anglicke slovo ktere znaji :"Ok?!". Neuveritelne zvedavi, takze se clovek snadno octne uprostred hloucku zkoumavych pohledu pod nejobycejnejsi zaminkou, nekdo si prisedne kdyz hrajeme karty nebo prijde v hostelu na navstevu zjistit kdo v pokoji bydli nebo jaky tu mame neporadek. Takove je to vsude, jen v Litangu to plati dvojnasob. Ulicemi se tu bez prestani prohani zakukleni muzsti na ozdobenych motorkach ze kterych jim z male reprobedny vyhravaji oblibene tibetske pisnicky. Pred trzistem se cely den srocuji davy lidi obchodujici s magickymi houbami nasbiranymi v okolnich horach a pokazde kdyz se schyluje ke koupi, hloucek se znekolikanasobi. Cas od casu rozviri prach na silnici nomadi na traktorech za kterymi tahnou vuz pretizeny pod hromadou s celym svym majetkem na kterem balancuje zbytek rodiny. Stare babicky a dedove neustale tocici motlitebnimi mlynky v jedne a ruzencem v druhe ruce, lide krouzici ve smeru hodinovych rucicek okolo stup a monasterii. Je tu neobvykle mnozstvi mnichu, k nasemu prekvapeni mohou ridit motorky (narozdil od jejich kolegu z jihovychodni asie) a vubec pusobi stejne tvrdackym dojmem jako zbytek mistniho obyvatelstva. Clovek tu muze doslova travit hodiny bloudenim po meste a pozorovanim lidi a pestreho divadla co se tu na ulici odehrava.
7.5. Nemoc uz polevila a take to vypada, ze uz jsme si na 4000 metru nad morem zvykli, nejsme uz tak udychani a tak vyrazime na poradny vylet na kopce za mestem. Na trhu se vybavujeme plackami, vybornou klobasou z aromatickeho jaciho masa a zluklym jacim maslem, ktere chutna neco mezi maslem a syrem romadur. Mimochodem diky vysce a ztoho plynoucim nedostatku zeleniny, strava tu neni prilis pestra, ale i tak je chutna a vyzivna. Vetsina jidelen nabizi velke tucne polevky s masem a nudlemi, jiaozi (plnene ravioly) nebo hustnymi domacimi testovinami, smazene nebo parene samosy "momo" (tasticky plnene masem nebo bramborovou kasi) anebo baozi (parene koule z nadychaneho testa podobneho nasim houskovym knedlikum plnene vsim moznym). K tomu se popiji horka voda nebo slany caj s jacim maslem, ktyery vetsina turistu nemuze vystat, ale my jsme si ho oblibili. Chudsi lide se musi spokojit s tsampou, v misce slaneho caje nebo jen vody se uhnete syrovy knedlik z oprazene jecmenne mouky, to se ji samotne nebo se susenym ci uzenym masem. Je to take je to pokrm poutniku vylepsujicich si karmu a kteri se vydavaji pesky na stovky kilometru dlouhe pochody do Lhasy nebo podnikaji nekolikatydenni tury okolo jedne z nekolika svatych hor. Ti, kteri to berou opravdu vazne celou trasu vymeruji svym telem, lehnou si celem k zemi, ujdou par kroku, opet si lehnou a tak pokracuji stale dal az do sveho cile. Vsichni na zadech tahnou velke nepohodlne pytle se vsim potrebnym a take prave poradnou zasobou mouky a jaciho masla. My jsme si urcili skromnejsi cil a to stupu stojici na hore nad mestem ve vysce asi 4600 metru nad morem. To je pekne vysoko a vzduch uz je tu docela ridky, takze nespechame a jdeme oklikou po vrstevnicich prez okolni plane a kopce. Prvni cast cesty musime kus po silnici a vsichni ti funky kovbojove na motorkach a v jeepech nebo traktorech co nas miji na nas troubi nebo volaji na pozdrav. Pote dlouho pomalu stoupame planemi kde neroste nic nez mech a nizka chuda trava. Seshora nas pali ostre slunce a zaroven se do nas nekompromisne opira chladny vitr. Schovavame si hlavy do satku abychom skryli tvare a ochranili usi bolave od vichru.
Hluboko pod nami vidime stada cernych jaku a nad nami si s vetrem pohravaji obrovsti dravi ptaci. Pod zarive modrym nebem plnym rozfoukanych bilych mraku jsme tu sami s horami, ktere se trpyti snehem a donekonecna tahnou na horizontu okolo nas. Kdyz nam k vrcholu chybi asi posledni stovka svislych metru, na zemi se objevovuje snih a moje telo se zacina dozadovat kysliku. Trochu se mi mota hlava, rozostruje se mi videni a barvy se zacinaji slevat dohromady. Davame si pauzu a pijeme vodu. Po chvili je to lepsi a telo prestava protestovat. Krok za krokem postupujeme az se konecne udychani ocitneme nahore. Odtud uz musime sestoupat jen par metru na druhe uboci hory a jsme u stupy. Barevne praporky s motlitbami rozvesene okolo stupy hlasite praskaji v silnem vetru. Obchazime stupu a pak jen sedime a kochame se vyhledem na hory a na malicke mesto v udoli pod nami.
8.7. S Julii se pridavame k lidem krouzicim okolo monasterie ze 16. stoelti, jdne z nejvetsich v Cine. Tibetane jsou hodne nabozensky zalozeni a tak kazde rano dokola monasterie a stup obchazi nespocet lidi. Vylepsuji si tak karmu a zaroven je to spolecenska uydalost, vsichni se potkaji, spolecne posedavaji a klabosi. Na dlouhe ceste do vrchu nebo kdyz roztaci velke motlitebni valce se pekne zapoti a tak je zdejsi starsi generace diky teto rozcvicce fit a v dobre kondici.
9.7. Erwanovi se krati cas a vydava se na cestu do Chengdu. My ho mame jeste dostatek a tak pokracujeme na severt dal do hor. Namackani v minivanu projizdime nadherna zelena udoli plana stad jaku, koni a nomadskych stanu. Tlumice auta uz maji sve nejlepsi casy davno za sebou, takze pri kazdem hrbolu nadskakujeme nekolik centimetru nad sedacku a v brise se nam vsechno micha. Dorazime do Ganzi, hlucneho mesta odkud se co nejrychleji vydavame na zapad do Dege.
11.5. Zas tak rychel to nejde, nakup listku na autobus je v techto koncinach nelehky ukol. Listky se musi kupovat den predem nebo az kdyz se autobus ukaze ve stanici a pak se strhne boj o volna mista. Take zalezi na vuli nebo nevuli zamestancu stanice jestli nam je prodaji nebo schovaji misto pro mistni. Tentokrat se na nas stesti neusmalo a nakonec podnikame cestu namackani v terenaku. Neni to zas tak spatna varianta, cena je skoro stejna a vzhledem ke kvalite silnice neni jeep zadny luxus. Jako obvykle se po case asfalt ztrati a hopsame nad nekonecnym srazem po blative kamenite ceste smerem k horskemu pasu. Tentokrat k tomu nejvyssimu, 5050 metru nad morem. Kdyz ho dosahneme, tibetska posadka sundava klobouky a hlasite jasa.
V Dege stoji Gongchen Gompa, jeden ze tri nejsvatejsich tibetskych chramu. Cervena budova, okolo ktere neustale krouzi poutnici, obsahuje na 290.000 drevenych tabulek, asi 70% vsech tibetskych textu od nabozenskych titulu az po vedecke prace. Uvnitr se lze podivat jak probiha tisk, ale vstupne se na platit nechce, tak jen splhame na horu nad mestem.
12.5. Vracime se do mestecka Manigange, na pul cesty mezi Dege a Ganzi. Vypada o hodne klidneji a lepe nez betove Dege a take narozdil od nej neni skryte v hlubokem udoli ale je situovane uprostred sirokych plani. To znamena mnohem vic prilezitosti na prochazky do okoli bez nutnosti splhani do strmeho srazu. Tentokrat jedeme autobusem, jsem zvedavy jak si poradi s tou silenou blativou a rozbitou cestou, ale ridic to ma v ruce a bezpecne nas dopravi az k cili. Cestou opet prekonavame horsky pas a lide v autobusu jasaji a vyhazuji z nej malinke barevne papirky s motlitbami.
Manigange je male mesto soustredene kolem jedne neprilis dlouhe ulice a lide jsou tu pratelsti. Na prochazce po kopcich okolo potkavame dve zenske, ktere se nam podobne jako zebraci ve meste pokouseji prodat sve sperky nebo noze. Kdyz odmitame nabizi nam ke koupi jeste dite. Tim nam nehezky pripominaji ze zivot na cisnkem venkove, navic jeste v nehostinnych horach neni zadny med. I presto, ze se zivotni uroven pomalu zlepsuje a neni tak spatne jako bylo treba pred deseti lety, stale tu par lidi zivori v chudobe.
Vecer se seznamujeme s tibetanem co na nas zamaval z pruceli restaurace. Umi docela dobre anglicky, tak popijime caj a klabosime o zivote v horach, Tibetu, houbach, vire a pristich zivotech a my na oplatku vypravime o uskalich zivota v Evrope, o ktere si buhviproc mysli ze je raj. Neni lehke vysvetlit, ze u nas mame sice snadnejsi pristup ke vzdelani a vsichni maji vice penez, ale zaroven se na sebe vsichni mraci a neustale nekam spechaji. Kdo vi co je lepsi.
13.5. Vykrocili jsme na pochod asi 10km za mesto, ke svatemu jezeru Xinlu Hai. Opet nas cestou vsichni zdravi troubenim, cas od casu nekdo zastavi jestli nechceme svezt. Vime ze by to nebylo zadarm, tak pokracujeme pesky – navic aspon tak udelame neco pro nasi karmu a cesta udolim je opravdu pekna. Z autobusu jsme vcera videli cosi jako vstupni branu a tak ze silnice odbocujeme na zelene pastviny. Vyhybame se obydlim a davame si pozor na tibetske psy, kteri jsou hodne agresivni a o legraci s nimi nestojime. Pro jistoru plnime kapsy kamenim. Nastesti potkavame jen nekolik obrich svistu. Prekracujeme reku a ocitame se na brehu jezera s azurovou hladinou. Vyplnuje udoli pod snehobilou horou Qu'er Shan, ktera ho syti vodou z tajiciho ledovce na jejich upatich. Na severni strane stoji velka bila stupa a na balvanech vsude okolo je tibetsky vytesano "Om mani padme hum", nejznamejsi budhisticka mantra. Tohle misto se mi urcite zapise do pameti jako jedno z nejmagictejsich, co jsem kdy navstivil.
14.5. Hory a kopce okolo nas prez noc zbelaly, posypane tenkou pokryvkou snehu. Vypadaji ted jako na cernobile fotografii. Vstavame a modlime se at je v autobuse do Kandingu nejake volne misto. Cekam a z okna pozoruji pochodujici cinske vojaky. Pak prijizdi autobus a tvari se dost nacpane. Mame stesti, pro ctyri zajemce o transport jsou tu prave ctyri volna mista.Vyrazime na dvoudenni jizdu prez hory do Kandingu, mesta ktere stoji na pomyslne hranici vychodniho a hornateho zapadniho Sichuanu. Autobus na noc stavi v Luhuo, prekonavat hory za tmy by nebylo prilis bezpecne a take ridic, soferujici celou dlouhou cestu sam, si potrebuje oddychnout. Pokoj v hotelu sdilime se dvema postarsimi tibetskymi chlapiky. Slovy se nedomluvime, stejne jako vetsina tibetanu z venkova nemluvi cinsky, tudiz je nam nase frazknizka k nicemu a domlouvame se posunky. Delime se o susenky a slunecnicova seminka. My zkoumame jejich nakupy – misky na caj a podivne archy papiru potistene malinkymi obrazky Budhy – a oni zase zkoumaji nas. Po chvili vytahuji z pytle maslo se zasobou mouky a nechavaji nas uhnist si vlastni misku tsampy. Pozoruji souseda jak miskou plnou vody, masla a mouky zrucne otaci a zaroven v ni druhou rukou hnete testo. Snazim se, i tak mi vsechno lita z misky ven, ale nakonec mam uvnitr take hromadku sediveho testa. Jime ho samotne, jen ho namacime do cerveneho paliveho koreni. Tsampa chutna mnohem lepe nez by clovek cekal. Nez jdeme spat, nas spolubydlici nam ukazuje at jedeme zitra s nim, budeme dojitjaky a jist tsampu. Snazime se vysvetlit ze nemuzeme, musime pokracovat v ceste, brzy nam vyprsi viza a k mongolske hranici nam zbyva okolo dvou tisic kilometru. Je nam to lito a usiname smutni.
15-16.5. Travime noc v Kandingu a pak pokracujeme do Chengdu, hlavniho mesta provincie Sichuan, prvni opravdu velke metropole kterou navstivime. Nevim co se deje, cestou do Kandingu potkavame dlouhou kolonu asi stovky cinskych vojenskych nakladaku, po nejakych dobe dalsich sedmdesat, vsechny mirici na zapad. Vzpominam si ze vcera jsme jich take potkali nemalo. Mozna (doufam) jen stridani strazi. I kdyz tu jsou tibetane mnohem svobodnejsi nez ti, co ziji v Tibetu, pritomnost Hanu je neprehlednutelna. Kazde mesto v zapadnim Sichuanu ma svou jednu nebo dokonce vice posadek cinskych vojaku. Prez ploty s ostnatym dratem je videt cvicici maskovane vojaky, zelene transportery a vodni dela. Radsi ani nechci myslet na to proc tu jsou. Pozdeji jsme potkali jednoho francouze co stravil v Tibetu a okoli neco okolo tri let. Fotografuje a pise pro cestovatelske a zemepisne magaziny. Dozvedeli jsme se od nej, ze pritomnost vojaku v Khamu je celkem nova vec. V Litangu se kazdorocne poradal velky festival se zavody koci a vsim co k tomu a tibetske kulture patri – lide zavodi, predvadi akrobaticke kousky na konich, zpivaji, tancuji a hraji jazard. Do mesta se sjedou lide z okolnich vesnic a dorazi spousty kocovniku, je to velka spolecenska udalost. Pred tremi lety cinane zkusili vyuzit festival k propagaci okupace Tibetu a zacali tvrdit nejake veci o Dalajlamovi. Hrdi tibetane si to nenechali libit, jeden z nomadu se dostal k mikrofonu a zvolal neco ve smyslu ze cinska propaganda je plna sracek a "at zije Dalajlama!".Pak zacalo peklo, podle vseho se i strilelo a od te doby je vsude spousta uniforem.
17-20.5. Nudime se v Chengdu, shanime zoom na fotaka knizku-pruvodce do Mongolska. Tu se nam nakonec podari pujci a ofotit coz vyslo mnohem levneji nez predrazeny original ktery tu prodavaji za temer dvoujnasobek ceny. V Chengdu jsme nenasli nic specialniho, je tu par parku s teahousy kde se schazi mnoztvi lidi a ktere tvori variaci k nasim hospodam. Potkavame francouzskeho fotografa (toho z Tibetu), vecer nas bere do baru kde zpivaji znami a mene znamejsi tibetsti zpevaci. Dvacateho vyrazime vlakem do Xianu.
21.5. V pet rano se probouzime v Xianu. Takhle brzy rano mame idealni prilezitost prozkoumat parky kde rano cvici spousty lidi taiji nebo se jen ruzne protahuji a procvicuji. Nekteri take jen tak krici "aaaAAAA!!", asi nejake podivne cinske cviceni, kazdopadne byt v parku kde se krik ozyva z ruznych stran je zazitek na hranici bizarnosti a pripadame si jak na prochazce v parku nejakeho blazince. Xian ma velkou muslimskou komunitu zijici v centru mesta, jejich ctvrt s uzkymi ulickami plnymi zivota a klickujicimi mezi dvoupatrovymi domy je v kontrastu ke zbytku mesta s sirokymi tridami a modernimi vysokymi budovami.
22.5. Prijizdime do Datongu, opet brzy rano. Nikde nas nechteji ubytovat, vypada to ze levne hotely tu nemaji licenci na cizince a narozdil od ostatnich msit se boji policie. Nechavame batohy v uschovne a vyrazime do jeskyni Yungang. Je to komplex v piskovcove skale umele vytrorenych mistnosti a jeskyn, se sochami vytesanymi ve stenach. Nektere sochy maji az 17 metru a tyci se nam vysoko nad hlavami. Stari vetsiny se datuje az nekdy k sestemu stoleti naseho letopoctu. Vecer se presouvame do mesta Hohhot. Ve vlaku se s nami dava do reci Lee You, nakonec spolecne travime vecer u piva se spoustou vybornych palivych satayu. Prespavame u nej doma a dalsi rano nam jeste pomaha najit hotel, necha nas jit az teprve kdyz se ujisti ze jsme zabydleni.
23-25.5. Hohhot nas prekvapil svou velikosti. Cekali jsme male mesto, ale je jeste vetsi nez Datong. Je tu pekna muslimska ctvrt s budovami a klenutymi branami ozdobene minarety a zelenymi ci zlatymi kopulemi na strechach. Clovek si tu pripada jak v nejake arabske metropoli. Jak pokracujeme ulici dal, budovy se pomalu meni a kopule prechazi do mongolskeho stylu, vypadaji jak obarvene cepice ze slehacky. Kdyz se vydame do postrannich ulicek, narazime na nekonecne rady pekaren s vybornymi slanymi a sladkymi chleby ci plackami, stanky s orechy, prazenymi seminky a se susenym ovocem. Nos nam drazdi silna vune ktera nas nuti spousty veci ochutnavat. I prez to jak je mesto velke, ma prijemnou atmosferu, pravdepodobne diky mixu etnik cinanu, muslimu a mongolu. Lide jsou tu moc pratelsti a obdarovavaji nas spoustou usmevu.
No comments:
Post a Comment