Od posledního příspěvku už uběhla spousta času, rád bych se ještě ale podělil o pár zážitků na cestě Evropou a o tom co nás čekalo doma. Rozloučili jsme se naším příjezdem do Istanbulu a zde tedy budu pokračovat.
Přijíždíme dvacátého třetího, a Istanbul, brána do další části hedvábné stezky, na nás dýchá atmosférou města kde jsme již jednou nohou v Evropě. Vítá nás zástup minaretů strážících kupole mešit, vše je již jakési uhlazenější a urovnanější než dál na východě. Zítra jsou vánoce, nicméně není to příliš poznat, muslimové je přeci neslaví. Tolga u kterého bydlíme nás zve na zítřejší koncert, domlouváme si sraz okolo jedenácté večer kdy začíná. S Julií vyrážíme do města už dříve. Je konec prosince, ale přesto je tu počasí stále teplé. Lidé posedávají na verandách restaurací a všude je plno života. Nakupujeme tedy pár plechovek piva, pytlík nezbytných slunečnicových semínek a vybaveni na štědrovečerní oslavu se vydáváme na plácek u paty věže Galata pamatující slavné časy staré Konstantinopole. Usedáme na lavičky obsazené kuriózní směsicí osamělých, pivo usrkávajících chlapů, a rozverných náctiletých partiček. Už dlouho jsme alkohol nepili, rychle nám stoupá do hlavy a umocňuje vzrušení z toho, že se blížíme k domovu. Na koncert dorážíme v dobré náladě. Za chvíli se na pódiu objevuje Baba Zula, hudebníci vyhrávají tradiční tureckou muziku řízlou moderním dubem a svůdným tancem je doprovází tři tanečnice. Lidé na parketu (převážně dívky) nezůstávají pozadu, jedna mi podává skleničku s panákem a ladně se přede mnou rozvlní do rytmu hudby. Brzy si připadám jako bych se propadl do nějakého hříšného harému. Ne že by se mi to nelíbilo, první uvítání s Evropou dopadá na jedničku, Istanbul boduje jako pokaždé.
Asi po týdnu lenošení a popíjení čaje vyrážíme dál na cestu. Město jsme už tak trochu znali z dřívějška takže nemusíme litovat že nemáme moc sil na jeho průzkum. Chceme pokračovat stopem, původní plán byl vyrazit kus za město, na silnici směrem do Řecké Soluně a tam zkusit zastavit nějakou dobrou duši co by nás svezla. Tolga nám ale řekl, že kousek od něj je celnice kam jezdí všechny kamióny na vyřízení papírů a zaplombování nákladu. Ráno okolo sedmé tedy obcházíme parkoviště a okukujeme dlouhé řady zaparkovaných kamionů. Ale trochu jsme je přecenili, všichni ještě spí a těch pár, co je vzhůru, nám nabízí svezení právě opačným směrem. Kroutíme hlavou a s díky odmítáme vydat se zpět do Iránu, dál do Sýrie nebo do Bulharska, dobrodružství už bylo pro tentokrát dost. Na jednom z parkovišť se s námi dává do řeči chlapík z malého bufíku kam se chodí řidiči posilnit snídaní. Zve nás dovnitř na čaj ale nedává nám velké naděje. Bavíme se s jedním řidičem a ten nás od našeho plánu také zrazuje, prý nikoho nenajdeme. Nakonec nás tak zlomili že jsme se rozhodli obejít ještě poslední kolečko po probouzejících se kamionech a když neuspějeme, půjdeme směrem na zastávku do centra města. V tom za námi vybíhá chlápek z bufíku a táhne za sebou makedonského řidiče George, který se svolil k tomu, že nás do Řecka sveze. George ješte musí vyřídit papíry na celnici a tak nás posadí do restaurace nedaleko úřadu. Ukazuje hodinky a klepe na dvanáctku, hodiny na stěně ukazují devět. Skládáme batohy u stolku před restaurací, dáváme si čaj a pokuřujeme silné íránské cigarety. Necháme čas líně ubíhat a několikrát nás zvou na čaj a hrstku anglických slov řidiči jdoucí na snídani. Ručičky se líně posunuly na půldruhou hodinu a my už máme za sebou slušný počet skleniček. Začínají nás nahlodávat pochybnosti o Georgovi. V tu chvíli se objeví, dáváme si s ním další čaj a on nám zatím vysvětluje že mají nějaký problém. Doufá že snad již brzy pojedeme a ztrácí se v útrobách celnice. Pozvání na pár dalších čajů a obsluha nás zve dovnitř. Zima, které jsme utekli na východě Turecka, přeci jen nakonec přichází i sem a tak je dnes venku trochu chladno. Hřejeme si ruce o další skleničky teplého zlatohnědého nápoje, na okna začíná bubnovat déšť. Čas se zastavil už úplně, připadáme si jako bychom tu byli odjakživa. Okolo páté se objevuje George a opakuje že stále není hotovo. Známe se už se všemi lidmi z restaurace i z malého stánku před ní kam si chodí řidiči pro razítka. Tam nám vždy, když jdeme na studený vzduch vyfouknout pár obláčků cigaretového dýmu, nezapomenou nabídnout další obligátní čaj který tu provází všelicos a který hřeje nejen v žaludku, ale i u srdce. Přemýšlím jak dlouho ještě vydržíme čekat a kolik theinu moje tělo snese. Číšník co umí anglicky se nás ptá jestli nemáme nějaký problém a že kdybychom chtěli jeho šéf se nabídl že u něj můžeme přespat. Děkujeme a doufáme že to snad nebude nutné. Okolo sedmé se objevuje pán po padesátce, baví se s lidmi z restaurace a pak si jde sednout k nám. Vysvětluje že má obchod s náhradními díly za rohem a je připravený nám pomoci. Odpovídáme že pomoct nepotřebujeme ale i tak nám přes protesty vnutí alespoň něco teplého do žaludku. Po večeři si dokonce si musíme vybrat desert a teprve potom spokojeně odchází. Další líné minuty. Zapli kvůli nám horkovzdušné topení zavěšené u stropu. Nakonec i nám došla trpělivost, Sinad se na nás přišel opět podívat a tentokrát už jsme svolili. Po dvanácti hodinách se loučíme s restauraci která se začínala pomalu vyprazdňovat a nám pomalu hrozilo že tu zůstaneme jako poslední. Pod ledovým deštěm se vezeme k Sinanovi domů a trávíme večer s jeho rodinou. Domácí polévka od staré maminky a teplá postel. Ráno nás veze zpět k celnici do své kanceláře, zapaluje cigaretu a zvedá sluchátko telefonu. Zkouší nám najít kamión, volá známým do spedičních společností a ptá se po někom jedoucím směrem do Řecka. Vybrali jsme si špatnou dobu. V Evropě probíhají v plném proudu vánoční svátky a nikdo se tam teď ani v blízké době nechystá. Děkujeme mu za vše co pro nás udělal a poníženě se vydáváme na autobusovou stanici. Batohy jsou zase nějaké těžší.
Čím více na západ, tím více přebytečného luxusu. Pět set kilometrů do Soluně moderním autobusem s wifi a LCD
obrazovkami na každém sedadle nás stálo tolik, za co bychom i s takovou cestou v Asii žili téměř týden. U kamarádky Georgie slavíme nový rok a
vydáváme se na úpatí bájného Olympu. Odsud pokračujeme opět stopem, obsazujeme
strategickou pozici na mýtné bráně za městem a po chvíli se nám podaří zastavit jeden turecký kamion. Náš řidič je výborný chlápek, umí trochu anglicky a my oprašujeme těch pár tureckých slov co nám uvízlo v paměti, je
veselo. Kamióny zde už musí dělat každé čtyři hodiny povinné pauzy a pokaždé zastaví celá parta náklaďáků které cestují spolu. Parta dobráckých chlapíků s rysy ztvrdlými osamělými hodinami za volantem. Z boxů pod návěsem vyndavají vařiče, brzy bublá voda na čaj a dostáváme krajíc chleba s kusem včelí plástve.
Chvíli před příjezdem do přístavu Igoumenitsa se začíná Vedat ošívat a je na něm vidět že je nervózní. Prozrazuje nám že přístav je plný Kurdů a dalších uprchlík; z Asie či Afriky. Ti se snaží tajně vplížit do návěsu a dostat se tak do Evropy. Přímo před branou přístavu se loučíme a zatímco Vedatovi těkají oči vyplašeně z jednoho zpětného zrcátka na druhé, vyskakujeme přímo pod těžké boty jednoho policisty. Trochu překvapeně si na nás svítí baterkou a podezřívavě zjišťuje naši národnost. My jsme také docela překvapeni ale špíš až když spatříme dav s dvěma stovkami uprchlíků za jeho zády. Poté co se ujistí že my nikam neprcháme nás pouští dál. Z přístavu je předsunuté stanoviště na území barbarů, malá pevnost obehnaná ostnatým drátem. Bavíme se se dvěma černými chlapíky, s úsměvem nám vykládají že přišli ze Súdánu a už tu čekají na loď dva roky. Nám zbývá naštěstí jen několik hodin a čekáme na loď v hale. Obcházím okolo, prozkoumávám obchůdky a také pozorují mladého sekuriťáka který neví co s nadělenou autoritou. Očividně nezvládá děti uprchlíků, které si z něj utahují a zároveň se přes něj snaží dostat za hranici přístavu odkud je to zase o krok blíže k vytouženým korábům přes moře. Tikající časovaná bomba. Po půlnoci procházím pasovou kontrolou a jdu na molo obhlédnout jestli už přijela zpožděná loď. Několik stínů šplhá na vysoký plot. Objeví se policejní auto, ozáří je světlomety, pro jistotu zahouká a stíny slézají zpět dolů. Ve chvíli kdy se auto otočí jsou už ale zas na plotě a jednomu se podaří dostat na druhou stranu. Nechci na něj nějak upozornit, pokračují v chůzi, ale hlídka si ho těsně před tím než se ztratí mezi kamióny všimne. Vyrojí se několik dalších aut s majáky a následuje hon. Po nějaké době už slyším jen křik jak policisti uprchlíka pacifikují.
Rozlámaní ze spaní napříč přes několik hrbolatých sedaček se potloukáme po lodi. Máme dlouhou chvíli a zkoušíme přesvědčit dámu z recepce u sauny jestli by nás nepustila zdarma dovnitř ale nechce se jí, zde už vládnou pevná pravidla. Zbytek cesty tedy vysedáváme po luxusních barech a pokukujeme po vyšňořených spolucestujících. Když si chceme trošku zdřímnout, během chvilky se objeví číšník a vykazuje nás pryč. Cítíme se trochu ztracení. Jsme už opravdu v Evropě, lidé stojí učesaně ve frontách na bagety či zákusky v jednom z nabídky asi deseti bufetů, u stolků popíjejí kávičky a vínečko nebo se osaměle schovávají za obrazovkami svých telefonů či notebooků. Nic vás tu nepřekvapí, žádný pulsující živoucí chaos který vás hlasitě popadne za rameno a vtáhne do sebe než se stačíte vzpamatovat. Spíš anonymní šeď, soukromé vesmíry hlídající si každý svůj paraván. Dovolím si tvrdit že je tu nuda.
V Anconě nás čeká setkání s Andělem. Někdy je to už to tak zařízeno, že když se mrzutě propadáte ke dnu, znenadání se stane něco, co vám hodí záchranný kruh a vše obrátí správným směrem. Pro nás to bylo setkání s Jonathanem. Angličan s velkým srdcem nás vyzvedává na nádraží. Předtím než odejde na noční směnu do pekárny nás ve své chatičce, malé akorát tak na postel a tři páry nohou, nakrmí a pozvedne na duši svým optimistickým pohledem na svět, svými plány, tím jaký je. Následuje nejstudenější noc našeho života, přečkáváme ji ve vedlejším kumbálu s tenkými dřevěnými stěnami. Jonathan už nám dříve psal ať si přivezeme spacáky. My jsme se naší peřiny zbavili již dávno a mysleli jsme že to nebude tak zlé. Zde bohužel kromě dvou dek na přikrytí nic není, o topení nemluvě. I sebemenší pohnutí třeba jen prstem zamrazí po celém těle, nehybně čekáme až se rozjasní. Ráno poskakujeme na sluníčku a rozhýbáváme zkřehlé svaly. Jonathan nám nadělí velkou snídani, stále ještě teplé voňavé pečivo, přidá dva pytlíky italského chleba na cestu a rozloučí se s námi na benzínce za městem. Myslím že ani netuší jak moc nám pomohl.
V Evropě se už nedá stopovat tak snadno jako v Turecku. Křižuje ji hustá síť dálnic či silnic a s každým se lze většinou svézt jen kousek než se naše cesty opět rozdělí. Ten den urazíme šest set kilometrů a potkáme mnoho lidí. Dobrých jako třeba Chorvatku Anitu, která si kvůli nám zajela sto kilometrů aby nám i sama sobě dokázala, že jsou tu stále lidé kteří ví, co je dobrý skutek. A špatných či prostě jen skoupých podělit se o několik společných kilometrů. Kteří nás pohrdlivě odmítají i když je žádáme o pomoc, aby nás svezli aspoň na další benzínku jen asi patnáct kilometrů když jsme skončili na mrtvém bodě odkud se jinak nedostaneme. Večer jsme v Torínu, vymeteme pár barů. Všechno se zrychluje a nabírá na intenzitě. Tolik lidí, příběhů a míst sek kterými jsme se seznámili za pár posledních dní, jako zrychlený film který stěží stíháme sledovat.
Pokoušíme stop z vesnice za městem. Mělo by tu někde být velké parkoviště u dálnice směřující do Francie, ale nedaří se nám ho najít. Zkoušíme to tedy přímo z vesnice, ale asi se už naše stopařské štěstí vyčerpalo. Pár hodin zoufalého postávání na různých výpadovkách, únava, zima i čas nás přesvědčují, že bude asi nejlepší vydat se zpět do Torína. Už stopujeme zpět na východ, když kolem projíždí auto s francouzskou značkou a staví na križovatce. Julie za nimi běží a podaří se jí je přesvědčit k naší záchraně. Tunelem v horách nás veze sympatický starší pár, zanechávají nás v Chambery kousek za francouzskou hranicí. Je únor, začíná pršet, my jsme skoro v alpách a není právě teplo – není těžké najít dostatek argumentů abychom si řekli: „Dost, tady už to stačí!“ Rozvalujeme se v poloprázdném vlaku do Saint Etienne. Kupé druhé třídy se vyrovná nadstandartním kupé v Asii která jsme viděli vždy jen přes okénko. Zbývá poslední noc u Filipa a Patrika, příští den jen několik set kilometrů spolujízdou, pak už se vyspíme doma. Po čtrnácti měsících postel kterou známe.
Teď sedíme s Juliinými rodiči u stolu, popíjíme víno ... jsme doma. Tedy vlastně jen Julie, já jsem ješte pořád na „dovolené“, na cestě, ze které se vracím o tři týdny později. První dny zpět v Čechách si moc neuvědomuji co se děje, příchod k mámě domů, setkání s kámošema první večer a příšerná opice den nastávající. Všechny je rád vidím. Na tuhle chvíli jsem se těšil už dlouho, ty známé tváře mi chyběly. Hřeje mě to u srdíčka. Doma si dáváme poslední knedlíky s uzeným a nasazujeme rýžový režim, evropská strava mě začíná pomalu decimovat. Pravidelné maso ve Francii i v Čechách, tady navíc ještě z týla útočí knedlíky, ve finále se nafukuji jak balón a připadám si nějak těžce, dokonce to pozoruji i na psychice. Jakoby se mi zamlžila okna. Děláme dohodu s mamkou, u které teď dočasně bydlíme, že si budeme vařit sami. Zásobíme se pětikilovým pytlem rýže, zeleninou a několika cihličkami tofu, po týdnu na asijské a vegetariánské stravě je mi opět lehko a připadá mi, že i mozek se trochu probírá a kolečka se opět otáčí na vyšší obrátky. Alkohol také nedávám, za poslední dvě třetiny cesty jsme toho moc nevypili a malé pivo se mnou teď dělá divy. Motá se mi těžknoucí hlava a vůbec je to takový podivný pocit. Ne jen z alkoholu, ze všeho. Pomalu v nás narůstá těžce definovatelný neklid. Nic se tu nezměnilo, narodilo se pár dětí, lidé se rozešli či dali dohromady s někým novým, všechno je důvěrně známé. Ale zároveň úplně jiné. Absurdní. Schizofrenní pocit jako by někdo zpřeházel slova ve větě a ta vám najednou nedává smysl. S Julií jsme rádi že máme jeden druhého. Ona na tom není o moc lépe než já a tak jsme jediní kdo nám rozumí a s kým se můžeme bavit o tom zmatku co právě prožíváme. Pořád mi to vrtá v hlavě. Ta svoboda nic nemít. Na to se nedá zapomenout. Kéž bych to uměl popsat.
Společná snídaně v bistru na předměstí. Ferhadovi a Figzetovi co nás svezli přes půl Turecka dáváme na
rozloučenou pytlík iránských datlí co chutnají jako karamel.
Přijíždíme dvacátého třetího, a Istanbul, brána do další části hedvábné stezky, na nás dýchá atmosférou města kde jsme již jednou nohou v Evropě. Vítá nás zástup minaretů strážících kupole mešit, vše je již jakési uhlazenější a urovnanější než dál na východě. Zítra jsou vánoce, nicméně není to příliš poznat, muslimové je přeci neslaví. Tolga u kterého bydlíme nás zve na zítřejší koncert, domlouváme si sraz okolo jedenácté večer kdy začíná. S Julií vyrážíme do města už dříve. Je konec prosince, ale přesto je tu počasí stále teplé. Lidé posedávají na verandách restaurací a všude je plno života. Nakupujeme tedy pár plechovek piva, pytlík nezbytných slunečnicových semínek a vybaveni na štědrovečerní oslavu se vydáváme na plácek u paty věže Galata pamatující slavné časy staré Konstantinopole. Usedáme na lavičky obsazené kuriózní směsicí osamělých, pivo usrkávajících chlapů, a rozverných náctiletých partiček. Už dlouho jsme alkohol nepili, rychle nám stoupá do hlavy a umocňuje vzrušení z toho, že se blížíme k domovu. Na koncert dorážíme v dobré náladě. Za chvíli se na pódiu objevuje Baba Zula, hudebníci vyhrávají tradiční tureckou muziku řízlou moderním dubem a svůdným tancem je doprovází tři tanečnice. Lidé na parketu (převážně dívky) nezůstávají pozadu, jedna mi podává skleničku s panákem a ladně se přede mnou rozvlní do rytmu hudby. Brzy si připadám jako bych se propadl do nějakého hříšného harému. Ne že by se mi to nelíbilo, první uvítání s Evropou dopadá na jedničku, Istanbul boduje jako pokaždé.
Asi po týdnu lenošení a popíjení čaje vyrážíme dál na cestu. Město jsme už tak trochu znali z dřívějška takže nemusíme litovat že nemáme moc sil na jeho průzkum. Chceme pokračovat stopem, původní plán byl vyrazit kus za město, na silnici směrem do Řecké Soluně a tam zkusit zastavit nějakou dobrou duši co by nás svezla. Tolga nám ale řekl, že kousek od něj je celnice kam jezdí všechny kamióny na vyřízení papírů a zaplombování nákladu. Ráno okolo sedmé tedy obcházíme parkoviště a okukujeme dlouhé řady zaparkovaných kamionů. Ale trochu jsme je přecenili, všichni ještě spí a těch pár, co je vzhůru, nám nabízí svezení právě opačným směrem. Kroutíme hlavou a s díky odmítáme vydat se zpět do Iránu, dál do Sýrie nebo do Bulharska, dobrodružství už bylo pro tentokrát dost. Na jednom z parkovišť se s námi dává do řeči chlapík z malého bufíku kam se chodí řidiči posilnit snídaní. Zve nás dovnitř na čaj ale nedává nám velké naděje. Bavíme se s jedním řidičem a ten nás od našeho plánu také zrazuje, prý nikoho nenajdeme. Nakonec nás tak zlomili že jsme se rozhodli obejít ještě poslední kolečko po probouzejících se kamionech a když neuspějeme, půjdeme směrem na zastávku do centra města. V tom za námi vybíhá chlápek z bufíku a táhne za sebou makedonského řidiče George, který se svolil k tomu, že nás do Řecka sveze. George ješte musí vyřídit papíry na celnici a tak nás posadí do restaurace nedaleko úřadu. Ukazuje hodinky a klepe na dvanáctku, hodiny na stěně ukazují devět. Skládáme batohy u stolku před restaurací, dáváme si čaj a pokuřujeme silné íránské cigarety. Necháme čas líně ubíhat a několikrát nás zvou na čaj a hrstku anglických slov řidiči jdoucí na snídani. Ručičky se líně posunuly na půldruhou hodinu a my už máme za sebou slušný počet skleniček. Začínají nás nahlodávat pochybnosti o Georgovi. V tu chvíli se objeví, dáváme si s ním další čaj a on nám zatím vysvětluje že mají nějaký problém. Doufá že snad již brzy pojedeme a ztrácí se v útrobách celnice. Pozvání na pár dalších čajů a obsluha nás zve dovnitř. Zima, které jsme utekli na východě Turecka, přeci jen nakonec přichází i sem a tak je dnes venku trochu chladno. Hřejeme si ruce o další skleničky teplého zlatohnědého nápoje, na okna začíná bubnovat déšť. Čas se zastavil už úplně, připadáme si jako bychom tu byli odjakživa. Okolo páté se objevuje George a opakuje že stále není hotovo. Známe se už se všemi lidmi z restaurace i z malého stánku před ní kam si chodí řidiči pro razítka. Tam nám vždy, když jdeme na studený vzduch vyfouknout pár obláčků cigaretového dýmu, nezapomenou nabídnout další obligátní čaj který tu provází všelicos a který hřeje nejen v žaludku, ale i u srdce. Přemýšlím jak dlouho ještě vydržíme čekat a kolik theinu moje tělo snese. Číšník co umí anglicky se nás ptá jestli nemáme nějaký problém a že kdybychom chtěli jeho šéf se nabídl že u něj můžeme přespat. Děkujeme a doufáme že to snad nebude nutné. Okolo sedmé se objevuje pán po padesátce, baví se s lidmi z restaurace a pak si jde sednout k nám. Vysvětluje že má obchod s náhradními díly za rohem a je připravený nám pomoci. Odpovídáme že pomoct nepotřebujeme ale i tak nám přes protesty vnutí alespoň něco teplého do žaludku. Po večeři si dokonce si musíme vybrat desert a teprve potom spokojeně odchází. Další líné minuty. Zapli kvůli nám horkovzdušné topení zavěšené u stropu. Nakonec i nám došla trpělivost, Sinad se na nás přišel opět podívat a tentokrát už jsme svolili. Po dvanácti hodinách se loučíme s restauraci která se začínala pomalu vyprazdňovat a nám pomalu hrozilo že tu zůstaneme jako poslední. Pod ledovým deštěm se vezeme k Sinanovi domů a trávíme večer s jeho rodinou. Domácí polévka od staré maminky a teplá postel. Ráno nás veze zpět k celnici do své kanceláře, zapaluje cigaretu a zvedá sluchátko telefonu. Zkouší nám najít kamión, volá známým do spedičních společností a ptá se po někom jedoucím směrem do Řecka. Vybrali jsme si špatnou dobu. V Evropě probíhají v plném proudu vánoční svátky a nikdo se tam teď ani v blízké době nechystá. Děkujeme mu za vše co pro nás udělal a poníženě se vydáváme na autobusovou stanici. Batohy jsou zase nějaké těžší.
 |
| Na nový rok v Soluni, spokojenost |
Chvíli před příjezdem do přístavu Igoumenitsa se začíná Vedat ošívat a je na něm vidět že je nervózní. Prozrazuje nám že přístav je plný Kurdů a dalších uprchlík; z Asie či Afriky. Ti se snaží tajně vplížit do návěsu a dostat se tak do Evropy. Přímo před branou přístavu se loučíme a zatímco Vedatovi těkají oči vyplašeně z jednoho zpětného zrcátka na druhé, vyskakujeme přímo pod těžké boty jednoho policisty. Trochu překvapeně si na nás svítí baterkou a podezřívavě zjišťuje naši národnost. My jsme také docela překvapeni ale špíš až když spatříme dav s dvěma stovkami uprchlíků za jeho zády. Poté co se ujistí že my nikam neprcháme nás pouští dál. Z přístavu je předsunuté stanoviště na území barbarů, malá pevnost obehnaná ostnatým drátem. Bavíme se se dvěma černými chlapíky, s úsměvem nám vykládají že přišli ze Súdánu a už tu čekají na loď dva roky. Nám zbývá naštěstí jen několik hodin a čekáme na loď v hale. Obcházím okolo, prozkoumávám obchůdky a také pozorují mladého sekuriťáka který neví co s nadělenou autoritou. Očividně nezvládá děti uprchlíků, které si z něj utahují a zároveň se přes něj snaží dostat za hranici přístavu odkud je to zase o krok blíže k vytouženým korábům přes moře. Tikající časovaná bomba. Po půlnoci procházím pasovou kontrolou a jdu na molo obhlédnout jestli už přijela zpožděná loď. Několik stínů šplhá na vysoký plot. Objeví se policejní auto, ozáří je světlomety, pro jistotu zahouká a stíny slézají zpět dolů. Ve chvíli kdy se auto otočí jsou už ale zas na plotě a jednomu se podaří dostat na druhou stranu. Nechci na něj nějak upozornit, pokračují v chůzi, ale hlídka si ho těsně před tím než se ztratí mezi kamióny všimne. Vyrojí se několik dalších aut s majáky a následuje hon. Po nějaké době už slyším jen křik jak policisti uprchlíka pacifikují.
Rozlámaní ze spaní napříč přes několik hrbolatých sedaček se potloukáme po lodi. Máme dlouhou chvíli a zkoušíme přesvědčit dámu z recepce u sauny jestli by nás nepustila zdarma dovnitř ale nechce se jí, zde už vládnou pevná pravidla. Zbytek cesty tedy vysedáváme po luxusních barech a pokukujeme po vyšňořených spolucestujících. Když si chceme trošku zdřímnout, během chvilky se objeví číšník a vykazuje nás pryč. Cítíme se trochu ztracení. Jsme už opravdu v Evropě, lidé stojí učesaně ve frontách na bagety či zákusky v jednom z nabídky asi deseti bufetů, u stolků popíjejí kávičky a vínečko nebo se osaměle schovávají za obrazovkami svých telefonů či notebooků. Nic vás tu nepřekvapí, žádný pulsující živoucí chaos který vás hlasitě popadne za rameno a vtáhne do sebe než se stačíte vzpamatovat. Spíš anonymní šeď, soukromé vesmíry hlídající si každý svůj paraván. Dovolím si tvrdit že je tu nuda.
V Anconě nás čeká setkání s Andělem. Někdy je to už to tak zařízeno, že když se mrzutě propadáte ke dnu, znenadání se stane něco, co vám hodí záchranný kruh a vše obrátí správným směrem. Pro nás to bylo setkání s Jonathanem. Angličan s velkým srdcem nás vyzvedává na nádraží. Předtím než odejde na noční směnu do pekárny nás ve své chatičce, malé akorát tak na postel a tři páry nohou, nakrmí a pozvedne na duši svým optimistickým pohledem na svět, svými plány, tím jaký je. Následuje nejstudenější noc našeho života, přečkáváme ji ve vedlejším kumbálu s tenkými dřevěnými stěnami. Jonathan už nám dříve psal ať si přivezeme spacáky. My jsme se naší peřiny zbavili již dávno a mysleli jsme že to nebude tak zlé. Zde bohužel kromě dvou dek na přikrytí nic není, o topení nemluvě. I sebemenší pohnutí třeba jen prstem zamrazí po celém těle, nehybně čekáme až se rozjasní. Ráno poskakujeme na sluníčku a rozhýbáváme zkřehlé svaly. Jonathan nám nadělí velkou snídani, stále ještě teplé voňavé pečivo, přidá dva pytlíky italského chleba na cestu a rozloučí se s námi na benzínce za městem. Myslím že ani netuší jak moc nám pomohl.
V Evropě se už nedá stopovat tak snadno jako v Turecku. Křižuje ji hustá síť dálnic či silnic a s každým se lze většinou svézt jen kousek než se naše cesty opět rozdělí. Ten den urazíme šest set kilometrů a potkáme mnoho lidí. Dobrých jako třeba Chorvatku Anitu, která si kvůli nám zajela sto kilometrů aby nám i sama sobě dokázala, že jsou tu stále lidé kteří ví, co je dobrý skutek. A špatných či prostě jen skoupých podělit se o několik společných kilometrů. Kteří nás pohrdlivě odmítají i když je žádáme o pomoc, aby nás svezli aspoň na další benzínku jen asi patnáct kilometrů když jsme skončili na mrtvém bodě odkud se jinak nedostaneme. Večer jsme v Torínu, vymeteme pár barů. Všechno se zrychluje a nabírá na intenzitě. Tolik lidí, příběhů a míst sek kterými jsme se seznámili za pár posledních dní, jako zrychlený film který stěží stíháme sledovat.
Pokoušíme stop z vesnice za městem. Mělo by tu někde být velké parkoviště u dálnice směřující do Francie, ale nedaří se nám ho najít. Zkoušíme to tedy přímo z vesnice, ale asi se už naše stopařské štěstí vyčerpalo. Pár hodin zoufalého postávání na různých výpadovkách, únava, zima i čas nás přesvědčují, že bude asi nejlepší vydat se zpět do Torína. Už stopujeme zpět na východ, když kolem projíždí auto s francouzskou značkou a staví na križovatce. Julie za nimi běží a podaří se jí je přesvědčit k naší záchraně. Tunelem v horách nás veze sympatický starší pár, zanechávají nás v Chambery kousek za francouzskou hranicí. Je únor, začíná pršet, my jsme skoro v alpách a není právě teplo – není těžké najít dostatek argumentů abychom si řekli: „Dost, tady už to stačí!“ Rozvalujeme se v poloprázdném vlaku do Saint Etienne. Kupé druhé třídy se vyrovná nadstandartním kupé v Asii která jsme viděli vždy jen přes okénko. Zbývá poslední noc u Filipa a Patrika, příští den jen několik set kilometrů spolujízdou, pak už se vyspíme doma. Po čtrnácti měsících postel kterou známe.
Teď sedíme s Juliinými rodiči u stolu, popíjíme víno ... jsme doma. Tedy vlastně jen Julie, já jsem ješte pořád na „dovolené“, na cestě, ze které se vracím o tři týdny později. První dny zpět v Čechách si moc neuvědomuji co se děje, příchod k mámě domů, setkání s kámošema první večer a příšerná opice den nastávající. Všechny je rád vidím. Na tuhle chvíli jsem se těšil už dlouho, ty známé tváře mi chyběly. Hřeje mě to u srdíčka. Doma si dáváme poslední knedlíky s uzeným a nasazujeme rýžový režim, evropská strava mě začíná pomalu decimovat. Pravidelné maso ve Francii i v Čechách, tady navíc ještě z týla útočí knedlíky, ve finále se nafukuji jak balón a připadám si nějak těžce, dokonce to pozoruji i na psychice. Jakoby se mi zamlžila okna. Děláme dohodu s mamkou, u které teď dočasně bydlíme, že si budeme vařit sami. Zásobíme se pětikilovým pytlem rýže, zeleninou a několika cihličkami tofu, po týdnu na asijské a vegetariánské stravě je mi opět lehko a připadá mi, že i mozek se trochu probírá a kolečka se opět otáčí na vyšší obrátky. Alkohol také nedávám, za poslední dvě třetiny cesty jsme toho moc nevypili a malé pivo se mnou teď dělá divy. Motá se mi těžknoucí hlava a vůbec je to takový podivný pocit. Ne jen z alkoholu, ze všeho. Pomalu v nás narůstá těžce definovatelný neklid. Nic se tu nezměnilo, narodilo se pár dětí, lidé se rozešli či dali dohromady s někým novým, všechno je důvěrně známé. Ale zároveň úplně jiné. Absurdní. Schizofrenní pocit jako by někdo zpřeházel slova ve větě a ta vám najednou nedává smysl. S Julií jsme rádi že máme jeden druhého. Ona na tom není o moc lépe než já a tak jsme jediní kdo nám rozumí a s kým se můžeme bavit o tom zmatku co právě prožíváme. Pořád mi to vrtá v hlavě. Ta svoboda nic nemít. Na to se nedá zapomenout. Kéž bych to uměl popsat.
No comments:
Post a Comment